Přejít k hlavnímu obsahu
Zábava

FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Májově

Byla jsem včera s dcerou na pražské náplavce, měla přívlastek Veggie a bylo nám tam hodně fajn. Tuším, že i ostatním lidem a taky psům, protože těch tam bylo nepočítaně, přestože veggie nejsou. Všichni se tvářili spokojeně, jedli dobroty, nad kterými občas někteří ohrnují nos, jen tak posedávali na břehu Vltavy, nohama klinkali o kamennou zeď, nebo postávali u stánků, vybírali, povídali, nakupovali, poslouchali.

Klára Mandausová | 2. 05. 2017

O veganství se občas říká, že je přehnané, nepřirozené, že je výmyslem moderní doby, která už neví roupama coby. Když si pak sednete k řece, koukáte na labutě, občas podrbete nějakého ořecha, který přijde očuchat, co zrovna jíte, a všechno plyne, napadá vás, že je to možná trochu jinak. Pro někoho může být rozhodnutí neubližovat bytostem, které nemluví, zvrhlost, pro jiného cesta zpátky k přirozenému, které v životě ztrácí jako roztržené korále.

Honilo se mi toho hlavou na pražské náplavce na prvního máje hodně. Myslela jsem na lásku, sebelásku, svědomí, ublížení, vinu, trest, odpuštění, toleranci, svobodu, rozhodnutí, cestu. A vzpomněla si na jeden svůj text napsaný před sedmi roky (znovu vyšel v knížce My dokonalé, kterou vydala loni Mladá fronta). Je o strachu, že se možná řítím někam, kam úplně nechci. Náplavka naznačila, že si cestu, ať už nám na ní někdo hází šutry nebo ji naopak umetá, šlapeme sami. Možná byla každému přidělená odněkud shůry, někomu hladká dálnice, jinému nesjízdná šotolina, ale to, co si na ni bereme sebou, je jen na nás.

Pád

Psi mají své šampaňské, kočky zase designová škrabadla za desítky tisíc a paštičky dražší než kilo pravé svíčkové. S oběma chodíme k psychiatrům, protože jsou frustrovaní. Jako my.

Přestali jsme rozlišovat rajčata a kuřata. Do obou pícháme hormony a další cosi, aby byla rychle velká a bylo jich moc. Jsou levná, fascinuje nás, že si jich můžeme koupit tolik. Nedají se jíst, chutnají jako chemické bláto, ze kterého vyrostla, takže je vyhazujeme.

Tváře mužů zdobí místo vousů pleťové masky.

Modelky vyhublé na kost s obličejem vzteklého spratka z umělé hmoty leží pod přístroji, který z nich v přímém přenosu vysává tuk.

Ve stejném přímém přenosu jíme (žereme je lepší) v televizních soutěžích syrová beraní varlata, živé cvrčky a zkažené olihně. Za cenu pár tisíc dolarů. Anebo se na to díváme a jíme/žereme čtvrtou oplatku z balíku pět plus jeden zdarma.

Auty a výtahy se posunujeme uprostřed velkých měst do obřích tělocvičen, běháme tu na pohyblivé gumě, posloucháme hudbu stejnou jako sirky v krabičce a dýcháme zpocený vzduch.

Z jógy i Krista jsme udělali zboží z teleshoppingu.

Utrácíme tisíce za mazání, do kterého jsme kápli trochu skunčí žluči a do obličejů si pícháme smrtelný jed.

Neváháme nechat trápit křečka na infúzích, jen aby nám, proboha, neodešel a prarodiče na místech, kde se jen umírá. Lásku měníme v odpustky podoby několika stovek nadacím, které jim domy smrti stavějí.

Pro ty, kdo neměli to štěstí a nenarodili se jako křeček, mazel, jsme vymysleli koncentráky, kde se na výrobních linkách sekají hlavy a vysávají nateklá vemena a nikdo nikoho nezachraňuje.

Když si chceme popovídat s kamarádem, pozveme ho na facebook.

Myslíme, že na všechno existuje pilulka. Na zdraví, na krásu, na úspěch, na milování, na život.

Nic nového, jistě. Takový ohňostroj marnosti už tady byl.

Taky v něm žiju. A říkám si, bacha na to, Římanko.