FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Slzy puberťákovy matky

S koulením očima, pohazováním rameny a špulením pusy by mohla tahle bytost z fleku obsadit místo estrádního umělce patnácté kategorie. Občas zasyčí nebo vykřikne, až si samým leknutím vrazíte ukazováček do oka. Nevíte, jestli se máte smát, nebo požádat do záhrobí Nikolu Teslu o teleportování do tajgy. To nic, to jen mluvíte s puberťákem. 

Když mi moje nejlepší kamarádka vyprávěla se slzami v očích o rozhovorech se svými pubertálními dvojčaty, smála jsem se. Doma jsem měla zrovna odrostlé batole a nechápala, proč žena zgruntu vtipná usedavě pláče kvůli banálním rozhovorům na téma, co bude k večeři nebo jaký byl den. „To ti najednou před tebou stojí někdo úplně jinej. Nevěříš, že to jsou tvý děti. Kam se poděli ti roztomilí mazlíci, hodní chlapečkové? Proč mi je vyměnili za cizí osoby, které ze všeho nejvíc připomínají maniodepresivní sousedku?“ 

Smát jsem se přestala, když do puberty dorostla moje dcera. Utírám ti na dálku slzy, drahá přítelkyně! A věříc v karmu, doufám, že někdo za čas utře i ty moje.

Bylo krásné sobotní dopoledne.

„Co mám dělat, mami?“ 

„Jdi se vykoupat.“ 

„Tssss, je zima.“

„Je pětatřicet ve stínu.“

„A to mám jako sejít dolu, jo.“

„Ano, k bazénu je to dvanáct schodů.“

„Hm. A co mám jako dělat potom?“

„Vezmi si knížku, lehni si venku a opaluj se. Například.“

„Mám všechno přečtený.“

„Aha. Tak nevím.“

„No a co mám teda dělat?“

„Nevím. Tak zavolej Majdě.“

„Není doma.“ 

„Kde je?“

„Nevím. Asi někde.“

„Asi?“

„Ježišmarjá, mami, to je jako výslech, jo. Co já vím, jestli je doma, nebo někde. Jsem jako ty snad, abych pořád musela vědět, kde kdo je?“

„Tak promiň, no.“

„Tak co budeme dělat?“

„Jak budeme? Já teď vařím a pak bych si s dovolením hodinku četla.“

„Jo, takže ty si budeš číst a jako já mám dělat co?“

„Hele, rodiče mají taky právo si chvíli
odpočinout.“

„Fakt jo?“

„Jo. Nejsi mimino, na něco přijdeš.“ 

„Ale jsem nesvéprávná.“

„Najednou.“ 

„Přesně! Do osmnácti jsem nesvéprávná.“

„A to znamená co?! Že si nemůžu do tvejch osmnácti hodinu číst?“

„Ne! To je jako bys usnula na hlídce.“

Stojím a žmoulám v ruce utěrku. Za chvíli si všimnu, že to není utěrka, ale ubrus. V roztržitosti jsem ho
sejmula ze stolu i s vázičkou s polním kvítím a pěti časopisy.

„Tak, a už to mám, můžeš tady uklidit.“

„Jakože uklidit?“

„Jakože uklidit.“

„Jdu se koupat a pak k Majdě. Čau, mami.“

Stojím a žmoulám si vlasy. V kuchyni se něco připaluje a zvoní pošťák. Ať, usnula jsem na hlídce.

ČTĚTE TAKÉ: FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Jsem sobec