Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Zábava

Glosa Lucie Zídkové: Mýtus jménem snowflakes

Info ikona
ženy

Říká se jim snowflakes – sněhové vločky – a mluví se o nich většinou s despektem jako o generaci, která nic nevydrží, neustále fňuká, trápí se zbytečnostmi a obecně si neví rady. Citlivost se u nás zkrátka nepromíjí.

Lucie Zídková | 27. 11. 2023

O lidech, kteří se o „sněhových vločkách“ vyjadřují pohrdlivě, přitom často platí, že „kdo to říká, ten to je, tomu se to rýmuje“. Zhusta jsou to moji generační souputníci, lidé kolem padesáti, kteří vyrůstali v době, kdy se citlivost skutečně neodpouštěla. Co se oceňovalo? Vydržet. Skousnout zuby a potichu trpět. A vůbec nejvíc se oceňovalo dávat najevo sílu – i když jste ji ve skutečnosti neměli a ledacos vás vyvedlo z míry. A tak se většina přizpůsobila, protože nic jiného jí nezbývalo. Hráli jsme roli neohrožených, suverénních, silných jedinců, protože pomoc neexistovala. Pro citlivé děti tu nebyli školní psychologové a psychoterapie byla v plenkách. Když někdo nároky života nezvládal, mohl jít leda k psychiatrovi, to už ale bylo stigma. Šťourat se v sobě u nějakého „psychouše“? Nejsem přece blázen… Maximálně mi tadyhle předepište prášky, ale psychoterapie? S tím na mě nechoďte.

A tak tu máme společnost plnou lidí hrajících „silné“ role, a přitom s nejrůznějšími neléčenými traumaty, často starými desítky let. A trauma má jednu takovou nehezkou vlastnost, že vás ničí, i když už vůbec nevíte, co vám ho způsobilo. Může to být cokoli od skutečně vážných událostí, jako je domácí násilí nebo autonehoda, až po věci, které se děly „pro vaše dobro“ – třeba dávný pobyt v nemocnici kvůli trhání mandlí, kdy jste byli brečící odtrženi od maminky, nikdo vám nevysvětlil, co se bude dít, a byli jste tam na všechno sami. Ano, přežili jste. A za pár dní se už zase smáli. Ale trauma bylo zaseto a začalo ve vás konat svou nenápadnou práci.

Mohlo by se vám líbit

Nemusela to vlastně ani být žádná jasně definovaná událost. Takzvaná mikrotraumatizace je pro psychiku srovnatelně devastující. Může jí být třeba šikana ve škole trvající roky. Nebo nutnost vůbec v té škole dennodenně být, trávit přestávky mezi třiceti křičícími dětmi, i když nesnášíte hluk a nesmírně vás stresuje. Trauma totiž není to, co ho způsobilo. Trauma je to, co vzniká ve vás. Vždycky je subjektivní. Jinými slovy: co jednoho nechá v klidu, může druhého zničit.

A ničí ho to postupně a často nevědomky. Jednou z fází vyrovnávání s traumatem je totiž i popření. Snaha trauma k sobě vůbec nepustit, zlehčovat ho, vytěsnit ze svého života. Často se to i na první pohled podaří. Chlapec, kterého doma táta mlátí, šikanuje slabšího spolužáka. Svůj strach, vztek a bezmoc schoval za agresi. Starší žena, kterou doma roky ponižuje manžel, v autobuse ostentativně zabere dvojsedačku a ignoruje lidi, kteří by si také rádi sedli. Protože doma nemůže, ale tady ano. Tady si na ni nikdo nepřijde! A my všichni, kdo jsme přežili socialistické školství se sezením s rukama za zády, chozením na hanbu na chodbu a tresty typu „padesátkrát napiš…“, kroutíme hlavou nad „změkčilostí“ dnešních dětí a na snahy o zavedení humánnějších přístupů ve školství říkáme, že „když jsme to vydrželi my, vydržej to ty dnešní děti taky“.

Mohlo by se vám líbit

Jenže ony už nechtějí školu – a život obecně – „vydržet“. Chtějí ho žít, a dokonce, no považte, si ho užít. Nechtějí už své negativní pocity, ať už je to strach z budoucnosti nebo environmentální žal, zakopávat pod koberec a dělat, že neexistují. Chodí na psychoterapie, tvoří instagramové profily plné inspirativních rad do života s depresí, úzkostí nebo vysokou citlivostí. Umějí se navzájem obejmout, podržet, nestydí se plakat. Ani kluci.

Zkamenělé generace lidí, kteří si tohle dovolit nemohli, protože doba byla prostě jiná, je považují za sněhové vločky a ušklíbají se nad nimi. Já jim tleskám. Možná by mohli něco ze své domnělé měkkosti, která je ve skutečnosti silou, předat i nám, kteří jsme ji dávno pohřbili pod nánosem cynismu. V citlivosti je totiž síla, jak říká i žena z naší vánoční titulní stránky, herečka Andrea Růžičková. 

Mohlo by se vám líbit
Zdroj článku