Holka z Východu v západním světě: Vztahy a svatby a umývání nádobí
Dnešní blog je o rozdílech v chování, v chování mužů a žen k sobě samotným. A taky třeba o tom, že kluk v Nizozemsku na vás zezadu nepoleze jak fenu.
Jako každé pondělí jsem se bavila s asi šedesátiletým milým štamgastem. Když jsme spolu mluvili poprvé, řekl jen tak mezi řečí a pivem a puštěným Johnnym Cashem: „Moje přítelkyně má tuhle hrozně ráda." Myslel píseň Hurt a mně v hlavě automaticky naskočilo: „Jo, takže máš někde rozvedenou manželku a dvě děcka." Byla jsem mimo. Nevím, kolik procent z celkového počtu párů u nás žije na hromádce a kolik je v chomoutu, nicméně přítelkyně tohohle štamgasta rozhodně není prsatá nebo neprsatá mladice, co ho odloudila utahané a správné ex manželce. Jeho přítelkyně je filipínská žena, se kterou žije x let a jednoduše se nevzali. Ještě několikrát se mi od té doby v hlavě vybavil tenhle zautomatizovaný soud, vždycky to byl ale jeden a ten samý případ, kdy byli „přátelé" a „přítelkyně" dlouhodobými partnery, kteří prostě nevidí důvod a nemají potřebu se brát, zbytečně něco stresovat. Taky potkávám spoustu žen, co nemají děti a ani je nechtějí, na druhou stranu vidím na ulicích hodně těch, co tlačí svá tři děcka ve vozíku před kolem. Každopádně mám ale pocit, že ať se rozhodnete tak nebo tak, většinou se neočekává, že budete své vztahové a mateřské rozpoložení nějak vysvětlovat.
Možná i z toho důvodu narážím na hodně třicetiletých svobodných. Ať už mají dívku, kluka, nebo nemají, mám pocit, že se do manželství nehrnou. Třeba je to i proto, že si většinou vystačí finančně sami – ve svém domě a bez zlatého prstenu. Pravděpodobně je to všechno tím, že tady už celkově moc nehrajou na tradiční formu vztahu, co taky rozděluje úkoly pro kluky a holky. A to je jako fakt, ne jen rétorika, kdy vám sice v hospodě kámoši přiznají právo rovného platu, ale stejně se nemůžou zbavit pocitu, že se jejich stará nebo mladá narodila s gulášem a utěrkou, a stejně pak nechají fusky na podlaze, protože je přece asi stejně uklidí.
Mám pocit, že se tady tyhle genderové věci na nějaké obecné, každodenní vztahové rovině neřeší. Asi se už řešily, nebo je prostě spíš samozřejmost, že má chlap taky dvě ruce a že jednoduše vaří, uklízí a pere ten, kdo má čas a koho to vyloženě nesere. Bylo mi řečeno, že u starší generace to bylo pořád trochu jako u nás, nicméně teď by se dívka Holanďákovi hodně vysmála nebo byla hodně zaražená, kdyby očekával, že mu bude žehlit košile. Chlap si nepotřebuje chránit a reprodukovat svoji mužnost ignoranstvím k domácnosti a pouze případnou chlapskou prací na zahradě nebo vysáváním své káry. Naopak. Být s dítětem doma, starat se o něj, pomáhat s domácími pracemi právě ukazuje, že jste opravdový chlap a že vás holky budou chtít. A hlavně, vaši kámoši rozhodně nebudou mít blbé kecy.
I když je tady stále platová nerovnost (u nás je plat žen oproti mužům nižší o 22 %, v Nizozemí o 16, 9 %), zdá se mi, že v obecné rovině jsou holky brané mnohem rovnocenněji a víc je respektují. Hodně vyhrocený příklad zažijete v klubu, kde k vám v případě zájmu Holanďák přitančí tak nějak zepředu a zeptá se na vaše jméno. Nepoleze na vás zezadu jak na fenu a nebude se snažit otírat penisem o váš zadek, protože tady už asi tak nějak pochopili, že tohle prostě fakt nefunguje. Jakási zdrženlivost a respekt se často odrážejí i v obyčejných konverzacích na baru, kdy si chlapík málokdy dovolí víc, než mu holčina naznačí či dovolí. Je to fajn, ale taky mám často dojem, že jsou tady rande a vzájemné kontakty trochu suché a nudné a klidné. Samy Holanďanky jsou většinou rezervované, i když jsou milé, pohledné a usměvavé, často si zachovávají odstup a nejsou jaksi otevřené, vřelé, víc „hlučné". Když totiž projevíte víc, už tak většinou flirtujete a dáváte zelenou.
Taky jsem vypozorovala, že zatímco u nás genderový diktát usiluje o užívání ženských tvarů jako vědkyně nebo soudkyně ve jménu nepodporování oné obávané patriarchální ideologie jazyka, tady usoudili, že je to právě naopak. Pro oba stejné označení, i když mužského tvaru, protože přece ať už baba, nebo chlap – vykonávají stejnou funkci stejným stylem, tak proč ten název měnit a upozorňovat na to, že je to ženská, je přece úplně jedno, kdo na té židli sedí. Možná to souvisí s tím předchozím, že je tady už jednoduše jasné, že role v domácnosti nebo i v práci jsou víceméně rovnocenné a můžou se střídat. Stejně tak, jako když tady kluci často vozí holky na nosiči, občas veze třeba i holka kluka a vypadá to a je to super.
