Maminčin mazánek

Moje zlatíčko (i když mám-li být přesná, ona je to spíše ‚rtutička‘) bylo od prvního dne po narození uzlíčkem, který zcela jasnĕ vĕdĕl, co chce. Jako správná ženská se nenechala odbýt a vždycky se hlásila o to, co jí patří.

Soukat ji do růžových šatiček mĕ přešlo už v jejím předškolním vĕku, protože růžové šatičky se s železnou pravidelností dennĕ mĕnily v šedivý převlek zvaný ‚hastroš‘. Moje dcerunka si nikdy nehrála s panenkami, kterým by chtĕla česat vlasy jako já jí. Zatímco její kamarádky způsobnĕ švitořily s bárbínama, mé dceři se na nich nejvíc líbila možnost posunout jim hlavu na krk až nadoraz a smála se, jak takhle dĕsnĕ vypadají.

Čekám na pubertu

Moje ratolest odmalička miluje zvířata, a to úplnĕ všechna. V budoucnu se chce stát veterinářkou. Jejíma roztomilýma ručkama už prošlo stádo pavouků, pochytala do nich spoustu zbloudilých žab, pochodoval na ní nejeden mravenčí regiment. I toulavý, ušmudlaný pes je pro ni ‚sladký‘, miluje hlodavce všeho druhu, zbožňuje pozorování ryb v akvárku. Když na procházce vidĕla mrtvého holuba, probrečela noc. Doma chce mít minimálnĕ jednu želvu, dva psy, pár koček, velké akvárko plné cizokrajných druhů ryb a živočichů a samozřejmĕ by také chtĕla konĕ. A hodinky s vodotryskem. Takže maminka sází sportku a trpĕlivĕ čeká… na pubertu dcery a eventuální zmĕnu žebříčku potřeb na ekonomickou variantu (kůň versus oční stíny za pár babek).

Růžová nerůžová, musím ji milovat

Nejzajímavĕjší jsou pro ni příbĕhy plné napĕtí a strachu. U povídek o pirátech tají dech, nejoblíbenĕjší knihou je Vinnetou. Doma bĕhá v teplákách a sukénku školní uniformy má na konci dne vždycky zipem dopředu. Neřeší to. Je krásná. Její svĕt je čistý, spravedlivý a bez zbytečných formalit. Hezky kreslí, píše verše. Lyžuje od svých čtyř let, každým rokem vylepšuje techniku ‚šusu‘. Když plave v bazénu, dĕlá to tak, že o ní za chvíli vědí všichni. Je to nezmar, ranařka, energetická bomba, správná holka, zkrátka musíte ji milovat, růžová nerůžová!

Lego, Spiderman, tank?

Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych mohla být matkou syna. Když pak na ultrazvuku doktor oznámil mé dceři, že bude mít bráchu, kterého si tak moc přála, přiznám se, že jsem byla dokonce tak trochu zklamaná. Pořád jsem totiž potichu doufala v další pokus o copánky a klidné růžové šatičky. Kromĕ toho, já to s klukama určitĕ neumím! S čím si budem hrát? Lego, Spiderman, tank? Představa, že kolem mĕ bude zanedlouho pobíhat malé stvoření mužského rodu ostříhané na ježka s umĕlohmotným kalašnikovem v rukou a vyluzovat zvuky jako „tududu“, „tatatatatata“ nebo „padni!“ mĕ, upřímnĕ řečeno, dĕsila! K tomu mi všichni začali říkat, že se prostĕ zblázním štĕstím. Že mít syna je pro matku nĕčím úplnĕ jiným. Že se synem přichází jedinečná a nehynoucí láska. Osobnĕ mĕ matky synů vždycky trošku iritovaly svou absolutní bezkritičností, ujišťováním synečka o tom, že je nejlepší, to vĕčné pusinkování, muchlání, šišlání… Co hledaly v obchodech na nových a pořád stejných mikinách a teplácích a džínách? Vždyť je to klučičí oblečení taková nuda!

Nejkrásnější bagr, krokodýl a žabák

No a pak se narodil… a s ním přišel i zákon! Zákon zachování rovnováhy. Můj syn je totiž to nejklidnĕjší stvoření svĕta. Je krásný jako cherubín, voní, vrní, klidnĕ si brouká, křičí, jen když je mu opravdu zle. Typický materiál pro mazánka. Všechno jsem pochopila, když se na mĕ poprvé usmál. Brečela jsem štĕstím. V obchodech s oblečením mu vybírám kusy s nejkrásnĕjšími bagry, krokodýly a žabáky. Lego je náhle dĕsnĕ roztomilé a plastový kalašnikov mu nejen ráda sama pořídím, ale ještĕ ochotnĕ nekolikrát dennĕ ‚padnu‘.

Milovat jinak, ale stejně

Přiznávám, že jsem prozřela. Už to chápu. Oni nás ti malí chlapi prostĕ očarovávají už odmalička. Šibalsky se na nás zaculí, a my máme srdce na dlani. Neznamená to však, že bychom snad dcery milovaly ménĕ! Milovat své dĕti ménĕ nebo více asi ani nejde. Ale myslím, že je milujeme jinak. Tak jako naše dĕti milují jinak každého z rodičů, i když je odmalička učíme odpovídat ‚stejnĕ‘ na blbou otázku příbuzných, koho z rodičů mají radši… Dítĕ má v každém z rodičů rádo nĕco jiného, protože každý z nás má jinou roli. Z dcery se pozdĕji pro mámu stane kámoška, blízká, spříznĕná duše do nepohody, zatímco syn je prostĕ srdcový král, protože víte, že jednou odejde. Tatínci to cítí přesnĕ naopak. A bude to tak asi dobře.