Nadějné zírání do lednice

Někdy jim říkáme kuchyňská elektronika, jindy bílé stroje, šmejdi zapráskaný nebo miláčkové. Většinou jsou to takové větší nebo menší škatule v bílém či stříbřitém kabátku. Můj největší favorit je lednička. To je stroj, který si získal mé sympatie, protože na rozdíl od pračky při práci neposkakuje a nepokouší se vybourat roh kuchyňské linky a rozkousat podlahu. Někdy sice udělá loužičku na lino, ale nikdy tak mocnou jako myčka. Vrčí tichounce a kontinuálně, nevyráží výkřiky ani vzdechy, takže mě v noci nebudí. Jen jedno mě na ní dráždí – jak do ní každý zírá.

Šmejdění očima

Znáte to: přinesete nákup a nacpete ho do ledničky, rajčata a celer dolů, mléko do poličky ve dvířkách, sýr a maso nahoru. Než stihnete poklidit prázdné obaly, přijde nějaký člen vaší domácnosti, otevře lednici a dlouze do ní zírá. Očima šmejdí shora dolů a zleva doprava. Monitoring, rekognoskace terénu, screening. Mimochodem se to záhy naučí i domácí mazlíčkové, psi u toho slintají na nezabalené potraviny a kočka se pokouší nechat se zavřít do šuplíku na mrkev nebo si aspoň při zaklapnutí dveří nechá přiskřípnout packy a pak na vás ječí a vyčítavě kouká.

V lednici se nám hlady oběsil pavouk

Zavři to! – křičíte na čumila, protože nechcete, aby se lednice na teplém vzduchu zapotila a pak vám nastydla. Průzkumník praští dvířky a sdělí světu, že uvnitř zas nic není. Toto zjištění mu kupodivu nezabrání plechová dvířka neotevřít během následující hodiny ještě alespoň čtyřikrát v naději, zda se třeba lednička neokotila nějakou poživatinou.

V naší domácnosti, kde občas chybějí peníze, ale často přebývají kila, bývá lednička opravdu jako vymetená. Dcera (to starší emo) často říká, že je v ní jen tma, smutno a zima, mladší zase tvrdí i před cizími lidmi, že v naší lednici se hlady oběsil pavouk. Vzpomínám, jak jednou holčičky otevřely lednici na nějaké návštěvě a při spatření širokého sortimentu uskladněných potravin, z nichž některé ani neznaly a které vyplňovaly celý prostor v několika vrstvách, začaly nahlas vykřikovat: Maminko, oni mají barevnou ledničku!

Hypnóza octa a kysané smetany

U nás v lednici jsou stabilně potraviny jako půl tuby hořčice, pikslička rajského protlaku, nějaká ta otevřená marmeláda, kůže od špeku, ty maličké ultrapálivé pytlíčky z čínských polévek, zcukernatělý med a trocha oschlé mrkve. Kolem těchto stálic plynule obíhají zelenina a ovoce, mléko, obří balení jogurtu, sýr, občas uzenina, na víkend maso. Když děti přijdou domů, hned přiskočí k lednici, rozrazí dvířka dokořán a s nehynoucí nadějí hypnotizují půl lahve octa a načatý kelímek kysané smetany. Když ani napotřetí jejich konání nepřinese úspěch, lednička se nad nimi nesmiluje a nezhmotní nějaké jídlo, jdou nakvašeně zírat do jiných přístrojů, většinou do televize nebo do monitoru svého počítače. Přesto však ještě ledničku několikrát během večera namátkově kontrolují, protože co kdyby?

Někdy čtu chmurné předpovědi, jak to dopadne s lidmi, kteří již věří jen racionálnu a zapomněli doufat v zázraky. Já nemám strach o osudy lidského rodu, když vidím, jak naděje na lepší zítřky nikdy nepomíjejí, když vidím tu důvěru, s jakou stále znovu a znovu otvíráme svou starou poloprázdnou lednici.