Nejkrásnějších devět měsíců v životě ženy

Nějak se mi zpozdila menstruace a vlastně jen tak z legrace si jdu udělat test. DVĚ ČÁRKY!!! No to snad není možný, říkám si, a ve svých 36 letech jsem upřímně zděšená. „Co budeme dělat?“ ptám se Davida. „No moment, tuhle repliku má snad říkat chlap, ne?“ diví se. „Tak to si snad dám pivo,“ říká a vypadá celkem klidně.

Stojí nohama na zemi, ostatně jako vždycky. Možná to ani neví, ale tohle je jedna z věcí, které se mi na něm líbí. Ve chvíli, kdy je mi třeba špatně, a on mě dostatečně nelituje, mám sice pocit, že má tendenci hrubě podceňovat můj zdravotní stav, nicméně většinou se naštěstí ukáže, že měl pravdu a že to tak hrozné nebude.

Ale zpět ke dvěma čárkám: ne že bychom v našem věku nevěděli, co děláme, nicméně rozhodně jsme si nemysleli, že to půjde tak rychle. A je to tady. Ze mě snad nakonec bude matka, panebože, jak se to asi dělá.

„No ale jdeme na ty kajaky, ne?“ ptá se David. „No samozřejmě, skoro nic se nemění,“ odpovídám, „Jasně, pořád můžeš běhat, aspoň tak decentně, jezdit na kole a tak,“ uzavřel a já byla spokojená.

Aaaaa, největší OMYL. Teď, když jsem v šestém měsíci a pročítám si knížku německé porodní asistentky Ingeborg Stadelmann Zdravé těhotenství, přirozený porod, už trochu tuším, o čem je její hlavní heslo: „Všechno proběhne jinak. Všechno proběhne jinak, než si rodiče myslí, a většinou to proběhne samo od sebe.“ Heslo se sice se vztahuje hlavně k porodu (kterýžto zatím leží mimo mou veškerou představivost), nicméně dá se podle mě uplatnit na celé těhotenství.

Takže: začínám mít různé problémy. První tři měsíce ležím či sedím sama doma na gauči, koukám z okna a můžu tak maximálně ťukat do počítače ufňukané e-maily kamarádkám. Když se jdu na chvíli projít, okamžitě je problém. Když jedu někam autem trochu delší dobu, je taky problém. Čili na nějaký pohyb, běhání po pláži, natož ježdění na kole můžu s klidem zapomenout. Uf. Pěkně mě to štve. Devět nejkrásnějších měsíců v životě ženy si po pravdě představuju jinak.

Ale mám špatné svědomí. Mohlo by přece být i daleko hůř. Říkám si, vždyť bych se přece měla těšit na miminko, ne? Přemýšlím, že jsem na to všechno asi moc stará a moc dlouho jsem si žila jen za sebe a dělala si v podstatě to, co jsem chtěla. Asi není dobré mít děti tak pozdě, přemýšlím. Jsem sobec, už to tak bude. Je to špatně, že to zas tak moc neprožívám? Vybuduje si člověk vztah k dítěti postupně? Je to normální, že to u někoho prostě chvíli trvá? DOUFÁM.

„C.O.N.G.R.A.T.U.L.A.T.I.O.N.S, you are pregnant!!!“ sděluje mi midwife (jakási obdoba porodní báby, specializovaná sestra, ke které tu těhotné chodí) vskutku novou informaci. „Yes, I know,“ hlesnu já. Pokud je vše v pořádku, je midwife téměř jediná osoba, kterou člověk v Británii v těhotenství vidí (mluvím o státním zdravotnickém systému). Pokud je vše v pořádku, jde během těhotenství dvakrát na ultrazvuk, při němž absolvuje genetické vyšetření. Ultrazvuk dělá tzv. sonographer. Je to lékař? Pravděpodobně ne, ale je to odborník. Pokud má člověk trochu problémy, musí se s tím nějak vypořádat sám. Pokud má větší problémy, může se obrátit na midwife či obvodního lékaře. Svého gynekologa nemá. Teprve pokud má velké problémy, jede do nemocnice a doufá v konzultaci s odborným lékařem.

V jistém smyslu tohle všechno dává smysl (péče a pozornost, která se věnuje těhotným v Čechách, mi teď připadá až přehnaná, každopádně luxusní), nicméně pro mě jako bývalého hypochondra je to těžká zkouška. Pánbůh s námi a zlé pryč, nezbývá než věřit. A taky začít věřit tomu malému tvorovi, který si zatím plave v břiše, že to všechno zvládne. Dobrodružství začíná!

P. S. David řekl svým dvěma zaměstnankyním, že budeme mít dítě. „Oh, that’s great!!! What is it going to be?“ – „It’s gonna be a baby,“ odvětil (zcela vážně). Lépe jsem si vybrat nemohla.