Večerní pořady v TV

Abych v práci dokázala něco víc než lít do sebe kávu, zívat a válet se hlavou po klávesnici, musím chodit spát ne o tu jednu posunutou, ale celkem o dvě hodiny dřív. Ve výsledku jsem po desáté v posteli, utahaná jako kotě, šilhavým očkem přelouskám dvě stránky a usínám s rozsvícenou lampičkou. Takže můj akční rádius televizní se smrsknul na večerní zprávy při dodělávání večeře a první následný pořad. A věřte, že to je martyrium.

Protože doufám, že se jedná o přechodný stav a že zase budu chodit spát později než kojenci a budu provozovat i jiné večerní aktivity než televizi, nemá pro mě cenu rozkoukávat kterýkoli z nekonečných seriálů. Nikdy jsem neviděla jediný díl z celé té plejády denního přídělů emocí a začínat s tím nehodlám. Do stejné kategorie házím i veselé až rozverné zábavné pořady, sportovní přenosy s výjimkou toho sportu, kdy si banda lidí vyzbrojených košťaty po ledě posílá čajovou konvici, všechny soutěže celebrit i prostých občanů z ulice a všechny odrůdy veselých historek z natáčení. A ovšem reality šou – nepochopím, že někoho zajímá, jak farmář hledá svou ženu po krk v odpadcích.

Obvykle se k nějakému ‚svému‘ pořadu dostávám po desáté večer, ať už je to napínavá detektivka, nebo thriller, něco přiměřeně art, abych ještě pozobala smysl a neusnula hned po titulcích, rozumně dávkovaná romantika nebo humor bez plácání po zadku, fekálií a genitálií. Ovšem nyní jsem odsouzená se televizně kulturně vyžít mezi osmou a půl desátou v rozsahu osmi standardních televizních programů. Výsledek?

Pondělí: pět televizních seriálů, jedno vaření, jeden válečný dokument, jeden starý komediální český film. Chvíli sleduji starý film, ale nejzábavnější na něm je, když si vybavuji účes své matky ze sedmdesátých let. Nakonec sleduji dokument o holocaustu.

Úterý: dva seriály, reality šou z prostředí útulných domácích skládek, western starší než starý český film, ovšem bez srandovních účesů, supermaskulinní sport, třeskutě zábavný pořad a dva válečné dokumenty. Díky dálkovému ovladači střídám válku v Pacifiku s perličkami ze životů prominentů třetí říše.

Středa: dva seriály, dvě šou ze života, cestopisný zábavný pořad, romantický film, chrliči vtipů a další sestřih zajímavých válečných operací minulého století. Dám šanci romantice, ovšem po deseti minutách, kdy je mi jasné, že bohatý vdovec se do té zmalované důry zamiluje a jeho děti ji přestanou nenávidět a přilnou k ní jak onuce ke zpocenému chodidlu, pokorně se vrátím k válečnému dokumentu a dozvím se něco nového o okupaci Norska.

Čtvrtek: tři seriály, zábavná soutěž pro psychopaty se zálibou ve veřejném sebeponižování, dvakrát nějaké VIP celebrity, reality šou o lidech, kteří místo léčení své deviace zveřejňují a tuze se u toho litují, a americký film o druhé světové válce. Chvíli zkusím americký film, ale příběh je pro mě po týdnu sledování rozmazaných černobílých válečných dokumentů příliš vycucaný z prstu, tak se chvíli dívám na soutěž a kupodivu se i docela bavím díky moderátorce, která je suchá jako všichni Monty Pythons dohromady.

Pátek: tři seriály, soutěž talentů, dokument o zvířátkách, prastará francouzská černobílá komedie plná bizarních účesů, popkornová fantasy, ovšem ta končí kvůli nespočetným sériím reklam až o půlnoci, a válečný film. Po zvířátkách dám vždy kousek válečného filmu a kousek fantasy, které se vlastně docela pěkně doplňují.

Sobota: jdu do hospody, zítra to dospím.

Neděle: celé odpoledne mám strašnou depresi, protože mě napadlo, zda druhá světová válka nebyla proto, abych měla na co koukat. Ukazovala jsem svůj průzkum dětem a ty se domnívají, že jsem reinkarnací nějakého vysoce postaveného nacisty. Televizi radši vůbec nezapínám, jsem moc milá na děti a hezky uklidím kuchyň, aby Prozřetelnost viděla, že už jsem hodná.