Žena Marianne: Petra Procházková

Tato statečná žena jezdí do zemí, kde se válčí, a podává o tom zprávy. Byla mimo jiné v Osetii, Gruzii, Afghánistánu, Čečensku… Byla očitým svědkem bombardování, auto, ve kterém seděla, najelo na minu, viděla před sebou umírat zraněného vojáka a jeho smrt natočila. Sama pak řekla, že tenhle zážitek smývá dodnes.

Na všechno je čas

V Čečně založila domov pro válečné sirotky, v Česku vede sdružení Berkat, které pomáhá hlavně ženám a dětem z válečných oblastí, a pracuje jako novinářka. Vdala se za Afghánce Paikara a své vlastní dítě, syna Zafara, porodila ve dvaačtyřiceti letech. Šest dní po porodu už zase psala.

Práskne na sebe ledacos. Třeba to, že do Ruska, kde byla zpravodajkou a odkud ji vyhostili, jí potomek příliš nepasoval. Přiznává, že do čtyřiceti měla pocit, že je na všechno čas. Když byla po čtyřicítce těhotná, otáčeli lékaři oči v sloup, ale ona sama vůbec nevzpomíná na porod špatně.

O mužích si mimo jiné myslí, že z nich tryská egoismus, i když za to sami nemůžou. Jsou prý podvědomě přesvědčení, že jsou lepší než ženy. Ženám naopak skládá ve svých textech poklony za to, jak se dokážou starat o děti a zvládají nejtěžší situace, včetně těch válečných.

Když jsme se jí zeptali, co dělá právě teď, shrnula: „Manžel je na misi v Afghánistánu, já jsem v Česku, někdo musí být doma. Ale jezdím dost často i do Ruska a chystám se na Ukrajinu, možná i do Gruzie. Pracuju pro Lidové noviny a užívám si pětiletého Zafárka, se kterým je velká legrace.“

Skládáme poklonu!