Ženy, které se nebály změnit svůj život II

Čím jste vlastně chtěla být, když jste byla malá?

Kosmonautem, včetně toho mužského rodu. A později dětskou lékařkou.

Nakonec jste se stala ale modelkou, jak na toto období vzpomínáte?

S úsměvem, a teď už i s vděčností. Člověk většinou docení, co má, až když je to pryč. Tehdy jsem se za modeling styděla a nepovažovala jsem ho za pořádnou práci, protože to pro mě byla spíš zábava. Na druhé straně mi ale modeling otevřel brány do světa. Mám krásné vzpomínky, hodně známých a obrovskou životní zkušenost. A i když jsem sama pro sebe ty úžasné možnosti blýskavého světa nevyužila na plných sto procent, protože jsem v této branži opravdu nebyla ambiciózní, naštěstí jsem je snad ani nepromarnila. Své úspěchy a kontakty jsem postupně nasměrovala ve prospěch nemocných dětí, což bylo mým poděkováním za bezstarostný život modelky.

A jak se z modelky stane ředitelka vlastní nadace?

Původně jsem jen chtěla pomoct k radosti i někomu jinému, když jsem se sama měla dobře. V roce 2000 jsem se proto ponořila do podpory a budování brněnské nadace Krtek a práce s onkologicky nemocnými dětmi mě úplně pohltila. Po dvanácti letech jsme pak spolu s kolegyněmi a přáteli začali vyplňovat místo, které do té doby bylo prázdné – péče o náctileté a mladé dospělé, kteří bojují s rakovinou. Tak vznikla Pink Bubble – růžová bublina splněných přání…

Skok od modelingu k charitě je poměrně zásadní – máte ráda životní změny?

Mám. Zrovna o nějaké další přemýšlím. Ale dokud jsou naše děti malé, všechny plány se motají kolem nich. Takže to nebude nic radikálního.

Máte dva syny, jak staří jsou?

Mladšímu je dva a půl roku a staršímu pět a půl.

Která změna ve vašem životě stála za to?

Jasně že narození mých kluků! Ty ostatní byly ve srovnání s tím jen drobné posuny.

Jak jste zvládala péči o děti a práci?

S prvním synem úplně lehce, když se narodil druhý, začalo to být výrazně náročnější. S pomocí partnera a babiček to zvládám i dnes, i když musím přiznat, že se poslední dobou občas cítím docela vyždímaná… Malý Max se stále budí několikrát za noc. Dnes mám tak už pětiletý spánkový deficit, který čím dál obtížněji doháním. Ale to se děje i jiným pracujícím maminkám, takže si nestěžuji.

Když se vrátíme k vaší profesi – co podle vás musí mít člověk, který pracuje pro charitu?

Bezpodmínečně musí mít srdce a nadšení pro to, čemu se snaží pomoci. K tomu samozřejmě přispějí znalosti a zkušenosti z komerčního světa, protože neziskový sektor je dnes už velmi profesionální. Dárci o svých penězích pečlivě rozhodují, chtějí být informováni. Pryč jsou doby, kdy slyšeli jen na to, že „pomáháme dobré věci, tak nás podpořte, protože je to přece potřeba“. Potřebných přibývá a peněz je v podstatě stále stejně. I přes to všechno jsem ale přesvědčená, že z práce v charitě se nikdy nesmí stát job, vždycky by ji měl člověk brát především jako poslání.

V čem konkrétně Pink Bubble pomáhá?

Obracejí se na nás mladí pacienti do šestadvaceti let, kteří s rakovinou bojují na dětských klinikách i na odděleních pro dospělé. Chtěli bychom, aby i navzdory vážnému onemocnění prožívali hezké všední i neobyčejné zážitky. Plníme proto onkologickým pacientům konkrétní přání, pořádáme pro ně společné pobyty a poskytujeme jednorázové finanční příspěvky na pomůcky usnadňující pohyb, studium, rehabilitaci či větší soběstačnost.

Máte nějaké novinky z dění nadace?

Za těch pár měsíců od jejího vzniku se nám díky laskavým dárcům podařilo získat tolik prostředků, že jsme dvěma slečnám po amputaci nohy mohli přispět na nákup speciálního chodidla, které se připojuje na protézu a ulehčí jim každodenní život. Pro osmnáctiletého kluka, co bojuje s nemocí už od útlého dětství, jsme zase získali skládací kolo, které si moc přál. Na podzim proběhlo víkendové setkání pacientů, nyní plánujeme zimní sportovně-relaxační pobyt na horách, na léto kemp a spoustu jednodenních aktivit. K tomu jsme dostali pozvání do zákulisí několika zajímavých sportovních i kulturních akcí, třeba na MS v biatlonu nebo na Hip Hop Kemp...

Příští rok oslavíte čtyřicítku, s jakými pocity to bude?

Když se koukám na čtyřicátnice kolem sebe, jsou to většinou nádherné ženy, tak to zase až tolik neřeším. Stárnutí se obávám spíš proto, že se k němu až moc často přidává únava, nemoci, zatrpklost a tak vůbec… Takže pokud to aspoň trochu půjde, udělám všechno, abych byla v kondici. Ráda bych samozřejmě zůstala navždycky krásná a bez vrásek, ale mnohem víc bych jednou chtěla být veselá a přející stařenka s úsměvem na tváři. Což se bez vějířků kolem očí neobejde, tak nevím… možná by bylo lepší nespekulovat a každý den prožít tak, jak nejlíp to jen jde . :-)

Více o Martinině nadaci Pink Bubble se dozvíte ZDE.