Být senior není diagnóza

Počkejte, já si jen nasadím do uší AirPods, abych s vámi mohla chodit po bytě,“ přeruší mě hned na začátku našeho telefonického hovoru Hana Masopustová (70). Dle škatulek „seniorka“, sama ale tohle označení nemá ráda. „Raději říkám ‚lidé zralého věku‘. Lidé, kteří pracují hlavou, totiž neodcházejí do důchodu vlastně nikdy – pokud nechtějí. A já nechci.“ V padesáti si Hana, vystudovaná češtinářka a angličtinářka, která po revoluci dlouho vedla Kulturní středisko Britské rady v Ústí nad Labem, udělala mezinárodní kurz, aby mohla angličtinu učit tak, jak ji učí Britové. Kromě toho jezdila s českými turisty do Chorvatska, kde se jen tak mimochodem naučila chorvatsky, pak učila cizince česky, překládala, ale stále to nebylo ono. Celý život ji to táhlo k psychologii, a když se náhodou dostala na seminář o koučování, měla najednou jasno. Udělala si několik koučovacích kurzů, získala akreditaci a k sedmdesátinám si nadělila úplně novou kariéru v koučinku. „Konečně dělám to, co jsem chtěla dělat vždycky,“ pochvaluje si paní Hana, která chce vést hlavně děti ze znevýhodněných rodin, například děti rodičů, kteří jsou ve vězení. Předpokládá to práci s celou rodinou, je to velká výzva – a to je přesně to, co tuhle ženu, která pro statistiky existuje v nicneříkající kolonce „seniorka“, baví.

Každý je jiný

„Označení senior nebo seniorka je taková dvousečná zbraň,“ potvrzuje socioložka Lucie Vidovićová z Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity, která se problematice stárnoucí populace a seniorů věnuje dlouhodobě. „Samozřejmě že je dobré, že senioři mají například slevy v hromadné dopravě. Jenže to slovo znamená v každém kontextu něco jiného. S oblibou uvádím příklad pětadvacetiletého youtubera, který...

...celý článek najdete v ČERVENCOVÉ MARIANNE.