FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Podvýživa jako nová obezita
Mám tři dcery. Všechny sportují. Nijak vrcholově, ale sportem žijí. A já dost často žiju tím, že poslouchám, jak jsou ty mé nebohé děti podvyživené. Ne, nejsem ublížená matka, jen normálně rostlé dítě, aby dnes člověk pohledal. A odnáší to mé dcery. Proč tomu tak je?
Moje děti, jednoduše řečeno, jedou podle svého percentilografu, a jistě, mají navíc to štěstí, že v genech mají zapsané dlouhé ruce, dlouhé nohy. Ale také se hýbou, navíc pubertální dcera aktuálně bojuje s touhou stát se vegetariánkou versus láskou k řízkům s bramborovou kaší. Takže volí tofu a zeleninové saláty – tedy jídlo, po kterém fakt moc neztloustne. Ať si experimentuje, když vím, že nejí jen fastfood, nebo sladkosti z cukrárny vedle školy. Jídlo jim nezakazuju, jedí podle toho, na co mají chuť. Tedy obrazně řečeno: Sama sebe bych totiž za matku nechtěla, protože hlídám, aby to nebyly (v případě těch mladších koček) jen želatinoví medvídci, což by pro ně byl jídelníček ideal. Jenže čím dál častěji poslouchám od ostatních fandících matek, že mám ty děti nějak extrémně vyhublé. Což je tedy sprosté, protože mě by nikdy nenapadlo kritizovat jakékoliv jiné dítě, které není moje, že je nějaké obtloustlé. To se přece nedělá. Dokonce to slýchám tak často, že jsem se nechala zviklat a vydala se na konzultaci k naší dětské lékařce. A ta mi otevřela oči. Moje holky jsou normálně rostlé děti. Jenže lidi zapomněli, co to ve skutečnosti znamená. A jak takové dítě vypadá.
Pamatujete se na film Metráček, který byl natočený podle předlohy spisovatele dívčí literatury Stanislava Rudolfa? Hlavní hrdinka, která trpěla komplexy, děti se jí smály za to, že je tlustá a marně hledala svou první lásku, byla, bráno dnešní optikou, úplně normální. Ve smyslu figury. Takové slečny vídám během víkendových turnajů stále častěji a rozhodně to nevypadá, že by měly ze svých figur jakékoliv negativní pocity. Naopak. Jak podotkla naše dětská paní doktorka, obezita se snadno skryje za věk. Když dvanáctiletá holčička vypadá jako šestnáctiletá, je zkrátka jen velká, nebo vás nad tím nenapadne vůbec přemýšlet. Jenže ono to tak není. Dvanáctileté dítě by nemělo mít znaky šestnáctileté slečny. Ať už velikost hrudníku, obvod pasu, atd…
Rodiče snadno zapomínají na to, že „zdravě rostlé dítě“, byl také neposeda Tomáš Holý, nebo nohatá Žaneta Fuchsová. Najdete ve filmech, které baví dodnes a kde výše uvedení ztvárnili nezapomenutelné hlavní role, nějaký gram tuku navíc? Pokud nepočítáte sádlo, které namaže dědeček svému vnukovi na chleba, aby dobře rostl, zkrátka tam není. Děti byly nohaté, rukaté, neustále se hýbající, poskakující a někam utíkající. Jezdící na kole, s omezeným přístupem ke sladkostem. U televize nevysedávaly, s mobilem v ruce a virtuálními příteli taktéž ne. Tyhle děti už nikdo s realitou dnešních dní neporovnává. Dnešní děti by totiž vůbec nedopadly ve srovnání s dětskými hereckými hvězdami uplynulých dekád vůbec dobře. Takže: Když už dojde na lámání chleba, abychom zůstali symbolicky u jídla, moje děti jsou podvyživené a tečka. Ty ostatní jsou jen ještě dětsky oplácané, vyrostou z toho, případně se přihodí kalibr problému se štítnou žlázou. Mezi fandícími matkami jsem si vysloužila nálepku: Špatná matka. A víte co, v kontextu výše uvedeného jsem na ní hrdá a ráda taková zůstanu. Přidá se někdo?
Autorka textu: Klára Kotábová
ČTĚTE TAKÉ:
MARIE VILÁNKOVÁ: Myčka nám úplně změnila imunitu
