Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

Glosa Lucie Zídkové: Konec tety z Červené Lhoty

Info ikona
Kalhotky

Na konci léta rozhýbalo českou veřejnou debatu téma, které se sice týká jen poloviny populace, ale zato se jí týká každý měsíc. Ano, jde o menstruaci.

Autor: Lucie Zídková

Konkrétně šlo o to, zda mají být menstruační potřeby na úřadech a školách k dispozici zdarma. Nedávno to zavedlo Skotsko, stejný postup zvolili také na středních školách ve Francii nebo na Novém Zélandu. V Česku s návrhem přišla poslankyně za Piráty Klára Kocmanová. A než jsme dodebatovali, mají tampony a vložky zdarma i na školách a úřadech Banskobystrického kraje na Slovensku.

Mám k tomu dvě osobní vzpomínky, dosud pečlivě zasunuté v zadních přihrádkách mé paměti, teď nepříjemně oživené. První je z osmé třídy: krčím se v rohu třídy, kolem mě jsou natlačení kluci a jeden z nich právě vysypává moji tašku. „Jé, vona má krámy!“ smějou se, když vypadnou vložky. Spolužačky neříkají nic. Bojí se, že příště budou na řadě ony.

Mohlo by se vám líbit

Druhá vzpomínka: první den v prváku na gymnáziu, rok 1989. Sedím, vyjukaná z nového prostředí, ve druhé nebo třetí lavici a pozoruju naši třídní, aprobace čeština – ruština, pod okem černá linka, nad okem modrá linka, růžová rtěnka a trvalá. Ráno jsem jako na potvoru dostala menstruaci, teprve asi druhou nebo třetí v životě. Zkušenosti, jak se zaopatřit, aby nic neproteklo, téměř nulové: v té době se menstruaci říkalo „krámy“, „měsíčky“, „moje dny“, „sedla jsem si do jahod“, „přijela Rudá armáda“, případně „teta z Červené Lhoty“ a nemluvily s námi o ní otevřeně ani matky. Žádat po rodičích, aby mě nechali doma, když ze mě teče krev jako z kohoutku? Nemožné.

Najednou cítím, že vložka začíná protékat a krev se vsakuje do džín. Co dělat? Vstát a říct, že potřebuju na záchod? Ale jak bych si vzala z tašky vložku tak, aby to nikdo neviděl? Dřevěná židlička má uprostřed prohlubeň, která se pomalu plní krví. Když „paní profesorka“ konečně skončí svůj proslov, jsem zpocená hrůzou a rudá jako rak. Jak vstát, aby si toho nikdo nevšiml? A co dělat s tou louží? Čekám tedy, až všichni odejdou, a pak židli rychle setřu bundou. Doma pak namočím džíny do vany. Vytvoří se rudé moře.

Docela ráda bych si to trauma bývala ušetřila. Kdybych věděla, že na záchodě jsou vložky, stačilo by zvednout ruku a omluvit se, že je mi špatně. Je vlastně ostudné a nepochopitelné, že vložky a tampony nejsou na záchodech ve školách a institucích už dávno. Potřebujeme je stejně jako toaletní papír. Ani ten dříve na záchodech nebýval. Každý si s sebou nosil kousek svého, odmotaného doma z velké role. Po roce 1989 civilizace pokročila, převládlo přesvědčení, že papír je fajn věc – a najednou to šlo. Papír byl.

Věřím, že takhle to bude i s menstruačními pomůckami. Že se přestaneme stydět za to, že menstruujeme. Moji synové odmalička vidí v koupelně tampony, vložky i kalíšek, vědí, k čemu to je a proč to potřebuju. Myslím, že kdybych je poslala pro tampony do obchodu, neměli by s tím problém. Jsem si jistá, že tahle generace už holkám tašky vysypávat nebude, a doufám, že na úbytě zajdou i „krámy“, „tetičky“ a „Rudá armáda“. Ta především.

Zdroj článku
Mohlo by se vám líbit