Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

Hledám kamarádku Zn.: Středního věku aneb Najít si přátele po čtyřicítce je stále těžší

Info ikona
Přátelství

Není nic snadnějšího než najít si novou kamarádku ve dvaceti. Po čtyřicítce je to skoro těžší než najít si nového partnera. Ale jde to. Jak vám při tom může pomoct červený klobouk? A co dělat, když to nevyjde?

Zuzana Válková | 8. 08. 2022

Prozradila se sebeironickou poznámkou a jistotou, že s ní budu souhlasit, přestože bych mohla klást zdvořilostní odpor. „Člověk doufá, že se během dětské oslavy bude starat nejvýš o cizí haranty, ale oni se mu do bytu vlomí i cizí rodiče, kteří nepochopili, že mají odejít, že?“ zeptala se mě ta mladá žena, rozhlédla se po ostatních a napila se kávy – s vědomím, že i ona mohla svého syna v mé domácnosti odložit a jít si po svých.

Něco v jejím výrazu však naznačovalo, že opravdu potřebuje společnost, a dokonce je ochotná pro ni něco udělat. Třeba riskovat. Zdálo se také, že tahle osmatřicetiletá, bystře působící blondýna chápe, že po dvou letech pandemické samoty a technického „vyřizování věcí“ namísto sdílení životů s blízkými je prázdný zdvořilostní hovor fyzicky únavný. Stačila jiskra autenticity a duše si vzpomněla: přátelé. Takové to s nimi bývá. A teď jsme s nimi dlouho, dlouho nebyli. Jak jsme to vlastně vůbec přežili? A kde sakra všichni jsou?

„Rozhodně nikam nechoďte. Já chci taky večírek,“ odpověděla jsem, a když jsem tu větu vyslovila, došlo mi, že říkám pravdu. Dvě společensky vyprahlé matky na prahu středního věku na dětské oslavě – je to vůbec večírek? V tradičním pojetí ne, ale koho to zajímá?

Kamarádstvím ku štěstí

Pandemické roky, během nichž jsme se s druhými stýkali s výčitkami svědomí, pokud vůbec, si na našich duších vybraly drastickou daň. Počátek války na Ukrajině naši pozornost přesměroval k potřebnějším, než jsme my sami. Evropský parlament však už v lednu letošního roku upozornil na skutečnost, že zatímco před covidem-19 se s psychickými problémy potýkalo 16 procent evropské populace, v současnosti jsme přibližně na dvojnásobku. Česká Rada vlády pro duševní zdraví uvedla, že u nás až třikrát vzrostlo riziko sebevražd a ztrojnásobil se výskyt depresí. Odhadnout, za jak velkou část průšvihu mohou ochromené či zničené společenské vazby, bez výzkumu nelze. Na druhou stranu, o vlivu přátelství na naše duševní i fyzické zdraví existuje spousta vědeckých prací.

Z velké mezikulturní studie z ledna roku 2021, jíž se zúčastnili lidé z 99 zemí a za níž stojí američtí psychologové z Columbijské univerzity a Univerzity v Michiganu, vyplynulo, že přátelství má coby hodnota prioritu zejména pro ženy, pro lidi s vyšším vzděláním a lidi ze zemí, které netrpí extrémními sociálními rozdíly. Potřeby, jež nám přátelé saturují, se různí: zatímco v chudších zemích mohou představovat podpůrnou síť s vlivem na životní úroveň (nezištně se spolu dělíme o to, co máme), v bohatších zemích nám bývají zdrojem emocionální opory. To, co si člověk z výzkumů odnese, je však hlavně potvrzení svého dřívějšího podezření, že přátelé nejsou „něco navíc“. Přátelé jsou klíčoví.

Ze záplavy prací k tématu se nabízí zmínit ještě jednu, která zkoumá na první pohled specifickou formu ženského kamarádění. Američtí a kanadští vědci se v roce 2008 zaměřili na takzvanou Red Hat Society, mezinárodní Společnost červených klobouků. Jde o síť „herních skupin“ propojující přibližně milion padesátiletých žen ze 30 zemí světa, které se rozhodly, že budou společně „oslavovat uhozenost života“. Studie publikovaná v nakladatelství Cambridge University Press ukázala, jak tyto radostné a pro okolí možná trochu ustřelené aktivity pomáhají ženám překonávat strasti zralého věku, mezi něž se řadí partnerské krize, syndrom prázdného hnízda i nuda. Blbnutí s červeným kloboukem možná není pro každého, ale samozřejmost „spřátelování se“ ve zralém věku je inspirativní.

Dvě společensky vyprahlé matky na prahu středního věku na dětské oslavě – je to večírek? V tradičním pojetí ne, ale koho to zajímá?

Jako první rande

Sbližování s tou výřečnou, ironickou ženou se zprvu neslo v duchu příjemně vyvážených interakcí; takových, jaké v jiném typu vztahu – romantické lásce – člověka zbavují děsu, že je se svou přízní sám. V seznamování nebylo kam spěchat: dožily jsme se dost vysokého věku na to, abychom svůj život zvládaly samostatně, a tak se do konverzací nevkrádala očekávání.

Naplánovaly jsme si první rande se vším všudy: s trochou nervozity, s přemýšlením, co na sebe a s sebou, aby aspirující přítelkyně zahlédla to nejlepší, co jí můžu nabídnout, a zároveň viděla, co může být sporné. Dospělost je příjemná i v poznání, že člověk disponuje vlastnostmi, které už zakrývat nechce. Mnoho lidí má za to, že hledat si nové kamarády ve vyšším věku je obtížné – v cestě nám prý stojí nejen požadavky, které máme na druhé, ale i povinnosti, kvůli nimž zvažujeme, komu budeme věnovat pozornost. 

Anebo je to ve skutečnosti naopak. Neexistuje lepší doba, kdy se znovu seznamovat, než čtyřicítka. Každý, kdo kdy sledoval zoufalý boj o přátelství u svých malých dětí, které se do lásky k bližnímu vrhají zcela nechráněné, a viděl, jaký šok a smutek prožívají, když je někdo zradí, je rád, že už se takovému poryvu emocí dovede vyhnout. Protože ztráta přítele je situace, v níž neprožíváme nic menšího než žal.

„Ty si ráno ráda přispíš, co?“ zeptala se mě Aspirující Přítelkyně na naší první a poslední schůzce. Zahájila tím sérii otázek, kterými neměla v úmyslu zjistit, co jsem zač: chtěla si tím ověřit, kupříkladu, že jsem matka, která z lenosti ráno nevodí své dítě do školy. „A tvoje dítě není dvakrát odolné, že? A tvůj muž, není on cizinec? Vypadá zajištěný,“ pokračovala ve sběru důkazního materiálu s úsměvem, jakým se dá zakrýt i vražda – pokud člověku není skoro čtyřicet a ví, že jde o posměch. A o postup, kterým se vyznačují… Drbny.

Pachuť z toho, že člověk doufal ve sblížení, ale místo toho mu zbyla jen zdvořilostní konverzace, s čtyřicítkou nemizí. Ale pocit úlevy, že ho to nestálo nic horšího, je větší. A pak ho napadne, že se může podívat do mobilu: obvykle zjistí, že jeho skuteční přátelé na něj dávno čekají, anebo si všimne, jak skvělou duši léta přehlížel. Pak už stačí jen se zeptat: „Nechceš se kamarádit?“