Když pravda bolí, je řešením sebeklam?

Poslední dobou na jeho výkřik zase myslím. Proč je pro většinu lidí tak těžké přijmout sebe, druhé i život takový, jaký je? Stojí za budováním filtrované image všechna ta klopotná energie vydávaná za nesnesitelnou lehkost bytí? Je těžší klamat duší, nebo tělem? A není úplně nejtěžší klamat duši a tělo?

Mohlo by se vám líbit

Touha po dokonalých fotkách na sociálních sítích aneb Jak filtry v telefonech mění ideál krásy?

„Bad hair day“ a selfíčka

Známe to. Doma bordel, v srdci žal, „bad hair day“ k tomu, ale my stejně nehtíčkem vyškrábneme fragment energie. Abychom se vytunily a udělaly selfíčko do feedu. A radši i do storíčka. A možná by nebylo špatné změnit profilovku. Facebook i WhatsApp. Trocha postprodukce. A je to! Ať svět vidí, jak jsem happy sexy kost. Tady to mnohdy začíná. Žebráme o lajky. O pozornost. O sebepotvrzení. Ty druhé…

Snová rodina v troskách

„Proč ukazovat realitu, když to jde jinak? Proč ukazovat pravou tvář, když můžu mít jinou? Může to být zpověď a nepřijetí sebe, ten sebeklam, že přebarvím to, jak vypadám a jak vypadá můj život. Možná mám život v troskách, ale lidem budu denně ukazovat spokojené manželství a snovou rodinu. I tohle může být zpověď o tom, co bych si přála žít, jak bych chtěla vypadat. Ale opět to neznamená, že každý filtr, každý profil je klamem. Sítě jsou sice plné překroucené a přikrášlené reality, ale každý z nás si volí, jak moc sebeklamu a klamu si do života vpustí,“ vysvětluje terapeutka a koučka Lucie Mucalová.

Sebebeklam jako obrana

„Sebeklam může v životě fungovat jako náš štít, jako náš obranný mechanismus. Vlastně nemám dovednost, vnitřní sílu nebo mi schází něco, abych se mohla s realitou konfrontovat a zapojit zvládací mechanismy, našla náhled a řešení situace. Raději ‚zapnu‘ pomocný sebeklam a vnímám jen to, co ustojím, co chci vidět a tím se chráním,“ pokračuje Lucie Mucalová. Sebeklam může být možná někdy dobrý sluha, ale dlouhodobě je to zlý pán. Nežijeme pak v reálném světě, potlačujeme opravdovost, ryzí emoce, vlastní autenticitu, svou podstatu. Vedeme každodenní boj se sebou jako někým jiným a samozřejmě tím nejvíc ubližujeme zase jenom sami sobě. 

Sebeklamu se někdy dotkne každý z nás

Lidem zvenku se to lehce hodnotí, ale nemůžeme vědět, co všechno si dotyčný člověk životem nese a proč jedná tak, jak jedná. „Nemáme jednoznačnou škatulku, kdo, co a jak. Ale může se tento problém dotýkat lidí, co si prošli velmi bolestnou událostí a aby přežili, sebeklam, tedy obranný mechanismus, jim vstoupil do života. Nebo se může jednat o člověka, co má přehnaně napumpované sebevědomí a už není schopný přijmout jiný úhel pohledu, jelikož je přesvědčený o své dokonalosti, bezchybnosti a brány reálného vnímání jsou mu zavřeny. Také nízké sebevědomí může být ‚kvalitní‘ půdou pro sebeklam. Ale dotknout se sebeklamu může každý z nás,“ dodává Lucie Mucalová.

Chce to odvahu! 

„Lidem ve spárech sebeklamu může chybět odvaha. Odvaha čelit věcem, stavět se k řešení, měnit to, v čem mi není dobře. Ale pozor, sebeklam může člověka držet nad vodou! Kdyby tuto masku, tento obranný mechanismus odložil, mohlo by ho to úplně položit. Obranné mechanismy jsou naši ochránci před zhroucením. Ale to neznamená, že se tím budeme omlouvat a mít je jako alibi pro své chování,“ říká Lucie Mucalová. Žijeme tak, jak umíme, a to bez ohledu na to, jak to ‚umíme‘ nebo neumíme. Až postupným sebepoznáním máme možnost nahlédnout na to, kdo jsme a jak žijeme. Pokud najdeme motivaci, vůli a kuráž najít cestu k sobě, bez všech klamů a sebeklamů, může nám výrazně pomoci také terapie.

Mohlo by se vám líbit

Genderová dysforie: Když dívka nechce být dívkou, ale chlapcem a naopak