KLÁRA KOTÁBOVÁ: Návrat do reality, aneb i pohřby patří k životu

Šaty dělají člověka. Manažerku, květinářku, smutečního hosta. Jednou se mi dokonce stalo, že mě jakýsi muž v restauraci považoval za obsluhu. A já si, s ohledem na své černé kalhoty a bílou košili, vzpomněla na některé scény z filmu Vrchní prchni. Ne a opravdu jsem onoho neodbytného mužíka nezkasírovala. Jindy, když jsem s dětmi byla ve stájích, kolemjdoucí žena si u mě chtěla jako u vedoucí stáje objednat vyjížďku pro své prcky. Co na tom, že jsem na daném místě byla stejným hostem, jako ona. Jen jsem pobytem v uzavřeném prostoru s kobylkami byla víc načichlá. Ve flanelové košili oblečená, abych jako správný turista z Prahy splynula s venkovem, se stájemi zvlášť. Country styl Michala Tučného ve mně zanechal nesmazatelné stopy, už jen ty lacláče mi chybí. A pak se divím, když jsem považována za stájnici, že. Oblečení zkrátka definuje, v očích ostatních, kým jste a ať už s tím souhlasíte nebo ne, je to tak to jediné, co s tím můžete dělat. Už babičky věděly, že šaty dělají člověka a nemá cenu zkoušet měnit mínění ostatních. Však to znáte z filmu Pretty woman a její snahy nakoupit v latexovém oblečku, ale s černou kreditkou na Rodeo drive, že. Ovšem jedna věc mě nutí k zamyšlení: Pracovně si mě podle oblečení zařadí každý a hned, i když si nazuju sebeulítlejší tenisky, nikdo mě za teenagera nepovažuje. Čím to asi bude?

Prožila jsem příběh, který by se mi za zavřenými dveřmi nepřihodil – a jistě mě obohatil, jen zatím nevím jak. Po návratu k normálnímu životu, kdy jsme všichni byli nuceni odložit tepláky a vydávat se zase za lidi – i značkou svého modelu, stávají se mi situace, které stojí za zaznamenání. Asi se dějí i proto, že jsme všichni dress code za uplynulých 67 dní zapomněli. A je třeba si jej připomenout. I když to asi nebude případ mého příběhu. Takže: Včera jsem se vracela z pochůzky zpět do kanceláře. A myslela si, jak skvěle vypadám, když na sobě nemám legíny ani tričko s Disney postavičkou. A že je fajn být občas za dámu. I na to, že když se cítím skvěle, vypadá báječně i polovina dne, která je teprve přede mnou. A tak. Aniž bych si toho, sledujíce své hluboké myšlenkové pochody, všimla, zastavila jsem na přechodu pro chodce v moři stejně oděných lidí. Tedy postav v černém. Já šla totiž z tramvaje, s několikavteřinovou časovou prodlevou (na investici do dlouhého vedení u mě příroda vážně nešetřila), mi došlo, že oni odcházejí z budovy obřadní smuteční síně. Výsledek? V hroznu smutných osob na přechodu jsem s nimi stála, usmívala se na celý svět, odstup nedodržovala. Výsledek? Jeden z mužů se ke mně naklonil a optal: „Vás jsem během obřadu neviděl, k jaké rodinné větvi patříte?“

K pracovní pane, k pracovní, chtělo se mi zvolat. Taky k elegantní a nadčasové (podle mého soudu). Zeštíhlující... A dalším větvičkám, kvůli kterým černou barvu ženy tolik milují.

Právě tuhle barvu paradoxně nenosím ráda v zimě, ale v létě. Asi je to dané i tím, že miluju své XXL hedvábné sukně i šaty v tomto barevném provedení. V zimě hřejí, v létě chladí. Variantu A jsem sice ještě nezkoušela, přesto jí budu věřit. Navíc v létě, kdy vše hýří barvami, mám pocit, že já taková být nemusím. Oproti tomu v zimě, kdy se svět halí do šedé, nosím neonově růžovou. Možná se chci odlišovat, rozsvítit zimu, hrát si na teenagera. Variant je nespočet, ale hloubat nad nimi nebudu. Kdybych dovedla ad absurdum svůj příběh, mohla jsem se vydávat za vzdálenou sestřenici bratrova kamaráda ze strany nebožtíka. A poznat zajímavé lidi, poslouchat jejich příběhy. Stejně, jako na pohřby na tajňačku chodil Egon Ervín Kisch. Já jsem oproti němu srab. Něco jsem zamumlala a utíkala do kanceláře sepsat svou úvahu na téma černé šatstvo. Snad se líbila. Jo a příště dávejte pozor, ke komu se ve svém outfitu dne přimotáte. Výsledek by nemusel být podle vašich představ.

Tak ať se daří!

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.