KLÁRA KOTÁBOVÁ: Proč se hýbeš? V tomhle věku?

Nejprve jsem na nejapnou otázku chtěla odpovědět hláškou z filmu Slunce, seno, jahody, kdy se Helena Růžičková ptá svého muže, proč tolik chlastá to pivo, co na něm vidí. A on procedí mezi zuby: „To víš že jo, já ti to řeknu a ty budeš chlastat taky.“ Takže jsem si chtěla nechat pro sebe, co mě vede k tomu, že se ráno dobrovolně zvednu z postele o dvě hodiny dřív, než ostatní a jdu si odkroutit svoje kolečko.

Ale není důvod cokoliv tajit. Důvodů mám hned několik:

1. Zjistila jsem, že s věkem přicházím o svalovou hmotu. Tedy nejen já, ale podle odborníků už lidi kolem pětadvacítky, kteří se nehýbají. A to nechci a nemůžu dopustit. Chci-li být soběstačná i ve vyšším věku, měla bych na sobě máknout. Dcery mají své představy o životě a pokud teď nezačnu trénovat, kdo mi asi ten nákup do patra vynese, kdybych na nohách a rukách neměla ani gram svalu?

2. Osoby, které se málo hýbou, trpí řídnutím kostí a ani litry mléka denně konzumované to nezachrání. A já se zlomeninou krčku za pár let v nemocnici nechci skončit. To si raději denně nasadím chytré hodinky a nechám se od nich řídit. Kdy cvičit, kdy dýchat, kdy nesedět.

3. Další důvod je snídaně. Konečně na ni mám chuť. Běhám na lačno a o to víc se těším, na konci svého výběhu, až zasednu k plnému stolu. Nepředstavujte si lívance, ani nic těžkého, mně stačí ovocný salát, pečivo s medem, něco jogurtu. Ale i dřevorubci v historii měli větší chuť k jídlu, než městské paničky – a mohli si navíc dovolit se nacpat. Dámičky seděly v salonu a tloustly při pohledu na sušenku. To mě se nestane. Dobrý pocit.

4. Dočetla jsem se, že tělo, které se začne hýbat kolem pětačtyřicátého věku je na tom líp, než tělo sportovce, který ve věku kolem dvacítky s pohybem sekl a začal pomalu tloustnout u hraní počítačových her. Aniž bych to věděla, svým životním stylem jdu vstříc vědeckým poznatkům.

5. S krizí středního věku nastoupila touha po pohybu, kavárny jsem si víceméně zapověděla a výsledek? Třeba ten, že mi ze stehen zmizela celulitida. Jako fakt. Bez dalších kosmetických zázraků. Stačí trocha pohybu a můžu do plavek. Jupí.

6. V neposlední řadě mám radost. Jako pořád. Za dobu, co se hýbu, a nemá cenu tvrdit, že je tomu tak odjakživa, mě nic nerozhodí. Endorfiny zkrátka fungují. A když docházejí v krevním řečišti – vyběhnu si zase dobít baterky. Zkuste to taky, život vám bude připadat krásnější.

Nikoho nenutím, aby se začal hýbat, koupil si běžecké boty nebo baletní sukýnku. Jsem dost stará na to, abych věděla, že na některé věci v životě si člověk musí přijít sám. Taky na to, že nikdy není pozdě změnit se. Přitom, když mi právě tohle říkala předl lety moje maminka, která z ničeho nic začala s kamarádkou chodit cvičit aerobic a dokonce i čelenku si kvůli tomu doma vyrobila, aby jí lokny trvalé do obličeje nepadaly, připadala mi trapná. Trapná a stará. Možná, že takhle působím na vás, na moje děti, na své kamarády. Ne, fakt se nebojte, nechci doběhnout své mládí. Nechci ale nechat život, aby doběhl mě. A to je oč tu běží.