Klára Kotábová v karanténě, den 12: Kdo si hraje, nezlobí
Přiznávám bez mučení – nemám ráda společenské hry. Asi jsem jich předávkovaná tím, že jsem je v uplynulých letech hrála nekonečně mnohokrát. A víte co, v době karantény jim znovu začínám přicházet na milost.
Přitom cesta k výše uvedenému prohlášení nebyla vůbec snadná. Dcery mám tři. Jedna miluje Dostihy a sázky, jiná nejrůznější Brain boxy, další zůstává u klasiky. Jožina a Člověče, nezlob se. A aby se uměly dohodnout na tom, u které hry vydrží nějakou dobu, aniž by se pohádaly – je zkrátka nemožné. Většina deskových her u nás doma do nedávna končila tak, že po sobě mé drahé dcery začaly metat nejen kostky, ale také figurky a byl konec. Takže pro mě byl v uplynulých letech okamžik, kdy se z pokojíčku kterékoliv z dcer vynořila krabice s herním plánem – spíš spouštěčem stresu, než radostným momentem…
V době karantény je to jinak. Čas plyne nějak jinak a i nálady nejsou v kolektivu tak proměnlivé. Dokonce jsme se dostaly do fáze, že Netflix ani jiné možnosti sledování pohádek děti nebaví, takže pravidelně podle rozvrhu sedáme ke stolu a rozdáváme. Herní peníze, karty, žetony ke koním. K tomu patří konvice čaje a mísa sušenek, nebo talíř s buchtami, když se tedy podaří sehnat droždí, to je ale zcela jiná kapitola.
Obecně platí, že kdo si hraje, nezlobí. A já jsem ráda, že v denním rozvrhu máme i jiné položky, než práci, dospělou i tu školní. A aby nám povinnosti bez možnosti jiného oddechu nelezly na mozek, máme nespočet variabilních partií, byť té jedné stejné hry. Vždy máme na startu stejné šance, umíme se do krve pohádat, jestli v pravidlech je – anebo není, uvedeno. I to ale ke hře patří. Také mě těší informace psychologů, že ti dospělí, kteří umí sedět u hry, nejsou tak úplně staří, ale zachovávají si dětský vhled na svět. Dávají prostor fantazii. Rozvíjí emoční inteligenci i paměť. Taky školní znalosti: Třeba u Člověče, nezlob se, musíte sakra počítat, abyste se nepřepočítala.
Když si tak čtu informace, jak pozitivně působí deskovky na lidskou psychiku, jsem trochu naštvaná, že jsem se jim tak dlouho bránila. A měla bych tedy karanténním opatřením poděkovat za to, že: Omládnu, naučím se takticky myslet, domácí školu zvládnu s dětmi formou hry, navíc emoční inteligence se nám v novém „postapokalyptickém“ světě bude také pořádně hodit…
Klidně se ale přiznám, že mám ještě co trénovat: Dcerám nedaruji ani hod navíc, chci být první na hrací ploše, fialová stáj Narcius a Napoli také musí být moje, i kdybych měla (to ještě nevím co, ale na něco přijdu). Někdo bere hru jako pohodu, kde o nic nejde. Já ale všechny věci dělám naplno, tedy i hraju. Nemůžu k desce přistupovat, jakože brnkačka…. Vždy jde přece o výhru. A je jedno, jestli chcete vyhrát u stolu, nebo být první v osmistovce běhu. A stejně by to měli mít všichni hráči bez rozdílu věku. Mým dcerám rozhodně prospěje, když uvidí, že věci, nejen hry, se mají dělat s plným nasazením a vášní a nikdy ne na půl plynu. Budou tak přistupovat ke všem činnostem v životě, což je lepší, než pasivní přijímání všeho, co kolem prochází.
Takže nevím jak vy, my si jdeme vyměňovat názory nad herní desku. Právě teď.
Mimochodem, už jsme zjistily, že i společenské hry se dají hrát na dálku přes Skype, třeba se sestřenicemi? A to je teprve řežba. Kam se hrabou hry počítačové!
Tak ať jste zdraví!
Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.
ČTĚTE TAKÉ:
Klára Kotábová v karanténě, den 11: Pravidla musí být. Ve spíži zvlášť
Klára Kotábová v karanténě, den 9: Stereotypy vám z hlavy karanténa nedostane
