Klára Kotábová v karanténě, den 13: Škola na dálku, aneb, co se bude známkovat?

Mám dcery tři. Doma jsou už měsíc a myslím, že jsem od nich ještě nikdy v životě neslyšela větu: „Mami, já už bych chtěla do školy.“ Tedy od nejmladší ano, ty starší, se vstupem na druhý stupeň, vášeň pro vzdělávání se přehodnotily. Přesto se jim, v dnešní době, po škole stýská.

Na domácí vzdělávání se musím, jako máma tři dcer dívat z mnoha úhlů pohledu: Anička se od loňského září chystá k přijímacím zkouškám na střední školu, o kterých ovšem netuší, kdy budou a v jakém režimu proběhnou. Takže mám pocit, jako bych trénovala, spolu s pedagogy, závodního koně, kterého bychom těsně před finišem donutili zpomalit. Myslím, že takovému už se znovu spolupracovat chtít nebude. Ale i to je jiná kapitola, vrátím se ke vzdělávání obecně. Přiznám bez mučení, že jsem se s dcerami snažila poctivě dělat všechny zadané úkoly. Vstávala jsem v pět ráno, chystala pro ně přípravy na daný den – a přestala s tím v okamžiku, kdy jsme začaly dostávat také úkoly z hudebky, výtvarky a tělocviku. V tom okamžiku jsem se rozhodla, že je nebudu nutit sedět u školních povinností i osm hodin denně, že přes nálož úkolů trochu zvolníme. Dokonce jsem v tom duchu napsala paní učitelkám na výše zmíněné předměty. Že za průpravu pro jejich předmět v době koronavirové považuju to, když si v kuchyni zazpíváme, na procházce kolem domu poposkočíme, případně trampolínu na terasu zakoupíme. Odpovědi jsem se nedočkala, ale došlo mi, že předmětů, které se s dětmi dají provozovat v praxi trochu jinak, je mnohem víc. A že je třeba toho využít.

Pekla jsem třeba chléb. A Viki během přípravy ingrediencí převedla dekagramy na gramy, a zase zpátky. K tomu jsme si vysvětlily, jak funguje kvásek, probraly historii nejrůznějších placek napříč světem. I to, proč v jižní části Evropy Šumavu zkrátka neseženete, respektive obecně tmavší pečivo.

Nakonec chleba namalovala. A složila o něm básničku. A já jí dala jedničku. A pusu.

Tak bych mohla pokračovat dál. Tedy s jinými situacemi, za kterých se dá promrskávat učivo, ale také získávat všeobecné vědomosti. Ne jen sezením nad učebnicemi, a sepisováním nařízených výpisků.

Během přípravy referátu o Brazílii jsme si zatančily sambu, máme hodiny, kdy na sebe mluvíme výhradně anglicky. Jindy se snažíme o lámanou němčinu, to tedy především já. Protože jsem o půl lekce před dětmi, takže moc rozhovor řídit nemůžu. Ale i to se dá zvládnout.

Potěšila mě paní učitelka Viktorky. Když se jí totiž moje nemladší pochlubila, že se naučila plést, dostala jedničku z předmětu, který se jmenuje ČSP. Zkrátka proto, že si osvojila dovednost, kterou možná nebude už nikdy v životě potřebovat, na druhou stranu si rozšířila obzory. Při cvakání jehlicjsme si povídaly o tom, jak jsem za socialismu nosila jen svetry pletené mojí maminkou, že vlastně nic jiného k sehnání nebylo, takže se pletlo, přeplétalo a upravovalo. Takže dějepis.

Vrátím se ale k nejstarší dceři. Je mi jasné, že stejným stylem, jaký jsme zvolila pro holky mladší, ji asi na přijímací zkoušky nepřipravím, ale jestliže to jen trochu půjde, budu ve stylu výuky, který jsem objevila, a co evidentně funguje, pokračovat. Protože už Komenský tvrdil, že škola by měla probíhat formou hry. A na to se dnes, ve stresu z toho, co nás ještě čeká, trochu zapomíná. A navíc, víte, jak na tuhle formu výuky budeme všechny jednou vzpomínat?

Tak ať jste zdraví!

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.