Klára Kotábová v karanténě, den 26: Mičurin by se od nás mohl učit

Jako malá holka jsem pravidelně musela pomáhat na zahradě. Sázet brambory, zalévat okurky, okopávat jahody… A nebrat si ty, které už dozrály, protože ty nezrály pro okamžitou konzumaci, ale do koláče. Jediný, kdo směl toto pravidlo porušit, byla jezevčice Peggy, které se uměla mezi řádky schovat tak, že jí nikdo neviděl a ujídat, kolik se jí chtělo. Podtrženo sečteno, latifundie, které obhospodařovali mí rodiče, nebraly konce, a když se na jednom záhonu skončilo, nešlo se s kamarády ven, ale plynule pokračovalo jinde… A bez odměny.

Z výše uvedeného je patrné, že jsem si pozitivní vztah k zahrádkaření vypěstovat nemohla, protože to nebyl koníček s cílem vypěstovat nějakou dobrotu, ale galeje. Kvůli zásobám na zimu. Nikdy nezapomenu na hlášky, že mám řádky moc křivé (že mají být – jako když střelí, že takto je to práce lajdáka), sazenice příliš přehrnuté zeminou, takže se udusí a brambory uložené málo do hloubky. S věkem se ale můj přístup k činnostem venkovním mění. Stejně, jako jsem si před lety přísahala, že jako kavárenský povaleč na kolo nesednu, dneska mě to baví. A totožné je to s péčí o rostliny všeho druhu. Až tak, že kvůli nim občas zapomenu na to, co bylo původním smyslem mého konání. Posuďte sama: Včera jsem musela pro pečivo (jakože nutně, protože doma už nebyla ani strouhanka). Jenže filutové v Lidlu mě donutili, cestou ke košům s rohlíky, projít kolem sazenic petúnií. A bylo vymalováno. Před očima se mi začaly dělat hvězdičky, přesně jsem viděla, že truhlíky na terase jsou jako stvořené pro tyto chudinky sazeničky, které by se v supermarketu dalšího dne bez zálivky nedožily… Navíc jsem si přísahala, že do hobby marketu nevkročím do doby, než v rámci rozvolňování ochranných opatření budou otevřena také kadeřnictví a další služby pro můj život dosud nezbytné. Tak kde jinde nakoupit, že. Můj vstup do království konzumu – byl zkrátka osudový!

Podtrženo shrnuto, domů jsem dojela sice s autem po střehu narvaným kytičkami, ale bez rohlíků. Starší dcera práskla dveřmi, že má hlad a salát z petúnií si můžu jíst klidně sama. Naštěstí brzo pochopila, že důležitá je také strava pro duši a na ubytování kytiček v našich truhlících jsme zapracovaly všechny. Co na tom, že jsem špatně spočítala nutný počet sazenic (holkám tvrdím, že je to záměr, ale já to fakt špatně vynásobila) a tři truhlíky jsou stále ještě úhorem. Co na tom, že pod spodním okrajem jednoho z truhlíků jsme objevily vosí hnízdo – tedy já na něj sáhla a dvě obyvatelky toho místa mi daly na vědomí, že tak tedy ne. Jeden ukazováček mám trojnásobný, než ten druhý, ale nevadí. To splaskne. Hlína za nehty (rukavice jsou přes závoz z Číny stále nedostatkovým zbožím), je dnes důkazem toho, že se práce neštítíme. Navíc jsme nad téměř třiceti truhlíky stihly probrat spoustu věcí. Lásku, školu, geometrii i tajné sny. Velkou radost mám z toho, že nakonec se přidala i dcera, která stávkovala kvůli nedovezenému pečivu. Pche, i krupicová kaše v půl desáté večer, na terase plné nádherně upravených truhlíků, je pro zahradnice dobrá večeře, nebo ne?

Ve finále jsme si, i přes všechny proměnné během něj, užily bezva odpoledne a já vím, že ve dnech běžných bych právě tuto činnost dělala v poklusu mezi rozvozem dětí na kroužky, případně svozu z nich. A vymýšlením večeře kaloricky vhodné pro sportovkyně, takže bych si vůbec neužila vůni zeminy, ani to, co mi dcery povídají. Že zapadá slunce - a je nám je krásně.

Jen ty sazeničky v řádcích holkám moc nesedí. Měly by to mít, jako když střelí (odkud já jen tyhle hlášky mám)… Ale to vychytáme v další sezóně.

Tak ať jste zdraví.

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.