Klára Kotábová v karanténě, den 33: Věříte na pověry?

Kdysi dávno jsem se smála, když mi tatínek vyprávěl a následně dokonce zavedl k Bludnému kameni na náměstí v Českých Budějovicích. Před nějakou dobou jsem na stejné místo vzala své dcery a s kapkou despektu jsem jim vysvětlovala, co se o tomto místě tvrdí. A všechny jsme vesele skákaly přes dané místo, protože kdo by jednadvacátém století věřil na nesmysly, že? Ten den jsme nezabloudily, do místa ubytování dorazily. A měly pocit, že pověsti zkrátka pravdivé nejsou. Ale pozor. Měsíc se s měsícem sešel – a my nemůžeme nikdy trefit napoprvé své nejoblíbenější místo na světě. Do Borovan zkrátka musíme dobloudit. Běžnému člověku trvá cesta tam cca dvě hodiny i se zastávku na čerpací stanici. Protože nejsme troškaři, občas se dostaneme na místo určení i trasou, která trvá hodiny čtyři. Po včerejší cestě mám další korálek do sbírky vyprávění o bloudění Jižními Čechami. Vracela jsem se do Prahy sama. S pocitem, že když vyjedu v půl páté, stihnu akci v Praze – v sedm hodin. Levou zadní. Nebudu stavět, ani Mekáč pro dcery se konat nebude. Zkrátka posvištím a večer bez dětí si užiju.

Jenže lidová pravda se mi vymstila, jinak si svou cestu domů vysvětlit neumím. Místo, abych jela přímo, ocitla jsem se u hradu Hluboká. Také ve vesnici, kde žil tatínkův kamarád ze střední školy a já v ní byla naposledy tak v roce 1980. Hrdějovice jsou sice krásná ves, ale tam jsem se dostat nechtěla. Ale zase je zajímavé, že jsem si vybavila, že tehdy, když jsem ve vesnici byla naposledy, měl psa, který se jmenoval Bella. Takové věci mám v mozku zasunuté bezpečně. Jak se ale dostat z Borovan do Prahy a zpět – ani náhodou. Nakonec jsem prosvištěla kolem chladících věží Temelína – abych se objevila – opět na okraji Českých Budějovic. Takže další pokus - a zase špatně. Na letiště jsem nechtěla také ani náhodou. Nakonec mě cesta zavedla někam mezi pole. A navigace? Celou dobu potměšile mlčela. Bez signálu, bez pohybu, bez sdělení, jestli mám odbočit vlevo, nebo vpravo. Mrtvo.

V jiných dobách bych už asi byla hysterická, dožadovala se spojení s operátorem, náhradu zbytečně projetého benzínu. A včera? V podvečer dne, se kterým jsem měla jiné plány, jsem zastavila na kopečku, na kterém byla kaplička, obrovská lípa – a nikde nikdo. Neptejte se mě, kde to bylo, já to také nevím, ale bylo tam krásně. Atynka se proběhla, já seděla na zemi u kaple a kochala se. Výhledem do krajiny, pocitem absolutního štěstí, ticha, klidu a sounáležitosti s krajinou, uprostřed které jsem se, úplnou náhodou vyskytla. Vědomí tak absolutní sounáležitosti s místem, kde právě jsem, mě celý život míjel, o to byl celý emocionální zážitek silnější. Po chvíli jsem se zvedla – a kupodivu, začala fungovat i navigace. V ten okamžik se mi ale zdálo, že v mém životě působí rušivě.

Domů jsem tedy dokodrcala stylem jízdy pana doktora z filmu Vesničko má středisková. Kochala jsem se západem slunce, naleštěnými vesnicemi i lidmi procházejícími se v nedělním podvečeru tou nádherou. Bylo mi lehce, jak už dlouho ne. A pochopila jsem, že bludné kameny možná mají jeden účel: Nechat člověka bloudit tak dlouho, aby našel domov (a tedy klid) sám v sobě. Ne nechat ho zabloudit v lese. To je pohádka pro děti.

Mimochodem, s ohledem na to, že jsem změnila náhled na věci mystické, potřebuju poradit: Nevíte někdo o zrcadle, do kterého, když se podíváte, omládnete o deset let? Případně studánce, ze které, když se napijete, zamiluje se do vás ten, po kterém toužíte? Je jasné, že letošní léto budeme všichni trávit v Česku, tak že bych si ta místa objela, jejich magickou sílu načerpala… Co kdyby na ní něco bylo, že?

Tak ať jste zdraví.

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.