Klára Kotábová v karanténě, den sedmý: Jsem Olaf a mám rád vřelá objetí

Je to jednoduché. Podle všech výzkumů by člověk měl být neschopný života bez kyslíku, pití, jídla, následně až pak potřebuje uznání, seberealizaci, a tak dále. Abraham Harold Maslow definoval potřeby člověka na ty nejnižšího, vyššího a nejvyššího stupně. Přibližně před sto lety. Láska, pohlazení, pochopení a sounáležitost se objevily, vedle jídla, na místě nejnižším, ovšem na tom, které je nejdůležitější základnou pro šťastný život člověka. Jen ten fyzický kontakt byl až daleko za dalšími fyziologickými potřebami člověka. Vedle dýchání a potravy – zkrátka marginálie. Takže postavil základnu pyramidy sice z toho, co musíte naplnit, abyste se věnovala uspokojování potřeb vyššího levelu, ale ve špatném pořadí. K čemu je vám touha po kariérním postupu, seberealizaci, a další záležitosti, když nemáte pohlazení? Po dnech, kdy jsem zavřená doma, vážně zjišťuju, že všechno je jinak: Přežiju totiž bez kariérního postupu, seberealizace i jídla a asi i pití a dýchání. Všechny potřeby bych hodila do jediného pytle. Zbytečnosti. Špagety jsem stejně do zásoby nekupovala, ani rýži a jiné nesmyslnosti - vždycky se totiž doma něco najde. Na kariéře se z homeoffice moc makat nedá, stejně tak úcty se vám jen tak nedostane. Ovšem hlásím, že brzo asi zajdu na nedostatek fyzického kontaktu. Což je další aspekt karantény. O kterém se nepíše. Přesto, že to třeba máte stejně, jako já. A chybí vám obyčejné lidské pohlazení.

Takže shrnutí výše uvedeného: Každým dnem, kdy jsem zavřená doma s dětmi, dávám za pravdu kamarádovi, který tvrdí, že posledními výzkumy bylo zjištěno, že bez jídla se člověk obejde, bez osobního kontaktu strádá a jeho duše chřadne. Aneb jak tvrdí pohádková postava z jednoho animáku: „Jsem Olaf a mám rád vřelá objetí.“

Jsem stejná jako on. Potřebuju se lidmi objímat, zdravit, vidět z jejich tváře víc, než průzor očí. Vím, že doba je zlá, a že všichni musíme přinášet oběti, z mé strany je tohle ovšem obětina obrovská. Chybí mi polibek zleva, zprava, zase zleva. Stýská se mi po bezstarostném objetí s přáteli. Po kávě s kamarádkou, která prochází nepěkným životním obdobím, a vím, že jí pomáhá – když ji někdo obejme a pevně drží. Pět minut je účinnějších, než hodina na skype.

Právě uvedenou filmovou hlášku jsme si s dcerami daly jako větu svolávací. Heslo vyzývající k akci. Chřadnu? Potřebuju se pomazlit, vědět, že nejsem na světě sama? Dopadá na mě krize, která probíhá venku? Stačí se postavit doprostřed obývacího pokoje a prohlásit výše zmíněné. Během okamžiku se vždy objeví někdo, kdo je na tom momentálně stejně. A objetí následuje vřelé – a těsné. A i cannisterapeutický pes se počítá.

Aneb jak říkávala moje maminka: „Umazlím tě k smrti,“ když mě lechtala na břiše, jako malou holku. My to máme stejně. Potřebujeme se umazlit, vědět, že objímáme někoho, o koho se lze opřít. Že je vedle nás někdo, kdo potřebuje objetí stejně, jako já. Právě tak totiž sdělujeme tomu druhému množství informací, že se to slovy vypovědět nedá. Nebudu mluvit o energetickém proudění, předávání síly… To byste si třeba mysleli, že jsem se definitivně zbláznila, jenže já na tyhle věci věřím. Třeba na to, že pohlazení uzdravuje, pusa léčí, objetí dobíjí.

Těším se moc, až se obejmu se svými sestrami, uzamčenými v karanténě ve svých domovech. Fyzicky mi chybí maminčino objetí, vzhledem k tomu že bydlí v domě pro seniory, nesmím k ní a Skype osobní kontakt prostě nenahradí. Nepřenáší vůně, polibky, zvuk pokožky při pohlazení.

Do té doby se budu objímat se svými dcerami. Pořád a dokola. Ony budou vědět, že tu nejsou samy a stejnou informaci dávají i mě. Navíc si myslím, že díky pevnému objetí se žádný virus nemá šanci mezi nás dostat.

Koneckonců - tak je to i v pohádkách: Láska vždycky vyhrává nad padouchy.

Tak ať jste zdraví!

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.