Klára Kotábová v karanténě: Pozitivní myšlení
Přesně to je věc, kterou budete v následujících dnech potřebovat. Možná i v týdnech a měsících. Protože proč se hroutit z predikcí odborníků, že bude hůř.
Dva měsíce nouzového stavu jsou zdárně za námi. Tak si je pojďme shrnout: Kdyby mi na začátku té doby někdo tvrdil, že je nejen že přežiju, ale dokonce že mě obohatí o spoustu nových zkušeností i poznání sebe samé, asi bych se mu vysmála. Pamatuju si přesně, že v noci, kdy byl nouzový stav vyhlášen, jsem v polospánku četla na zpravodajském serveru nějaké informace a vyšlo mi z nich, že je nutno okamžitě, tedy ve tři ráno dojet na čerpací stanici natankovat, protože benzín už nebude. Nikdy. Dokonce jsem k tomu samému donutila přes SMS sestru. Ovšem nevím, jestli ona tankovala v pyžamu a županu, já jo. Abych to stihla. Zdálo se mi totiž, že začíná doba apokalyptická, dcery se smály a tvrdily, že jsem se vžila do role hlavní hrdinky počítačové hry The Last of Us. Ovšem ráno jsem zjistila, že to zas tak strašné nebude, že stačí jen pořádně číst a nepřeskakovat a nedomýšlet, případně nezaměňovat slova v texu. A víte co ještě? Holky neměly pravdu. Nejsem bojovnice a jednala jsem výhradně tak, jak by reagovala věčná romantička Ambra. V době morové rány se musela postarat o svého milovaného Bruce a ochránit vlastní mikrosvět. Proto do něj nepustila pečovatelku Skroggsovou ani nikoho jiného a onemocnět si dovolila teprve v okamžiku, kdy zabezpečila všechny ostatní. V dnešní době? Romantická hrdinka, tedy jako já, natankovala, naučila se vařit prapodivná jídla, která bývají servírovaná ve školní jídelně – a děti je milují. Taky zvládla ovládat roztodivné aplikace nově nezbytné pro domácí výuku. Navíc zkrotila vlastní netrpělivost, protože svět zpomalil a já v neustálém poklusu se z toho (ne)tempa hroutila. Zvládla jsem upéct chleba, zachránit psa, když onemocněl. Pod rouškou jsem se kradla na nákupy a dezinfikovala o návratu nejen sebe, ale také banány. Doučila jsem se některá německá slovíčka, napsala nespočet osnov pro slohové práce. Nejmladší dceři jsem předala umění pletení levou rukou, byť je pravák. Fakt to jde! Zjistila jsem, že večeře v jedenáct večer má něco do sebe – a že ani drobečky v posteli nevadí, když jídlo sdílíte se svými láskami. Dětmi. Navíc jsem zjistila, že slovo některých lidí platí jen do doby, kdy z něj něco mají. Jiní, že přísahat nemusí, přesto pomocnou ruku podají. Závěrem mi došlo, že vzletná slova občas neznamenají vůbec nic. A obyčejné gesto – všechno.
Ze dvouměsíční karantény vycházím moudřejší. Že dokonce ani lidská svoboda není samozřejmostí, byť se jí všichni politici zaštiťují jako nenapadnutelným právem člověka. Stejným, jako je právo dýchat. Přitom je tak snadné ji člověku sebrat. Utáhnout kohoutky, tvrdit, že jde o veřejné blaho. Nemám ten pocit, že by tomu tak bylo vždy a za všech okolností, ale nejsem politický komentátor, takže o svých pocitech (v tomto ohledu) psát nebudu. Poučena z krizového vývoje se ale bojím predikcí, které se začínají objevovat. Že na podzim bude hůř, že první vlna byl jen slabý odvar toho, co nás teprve čeká. Že se svět řítí do katastrofy, a že bude třeba opět přitáhnout opratě. Nasadit roušky, zalézt na klidné místo a čekat, až epidemiologové a další experti rozhodnou, že je vědecky ověřena možnost bezpečně žít. V plastových obalech, bez dotyku s jinými lidmi, bez školní docházky.
Nebudu myslet na to, co bude za měsíc, za dva nebo půl roku. Chci si užívat život bez náhubku a navíc jako chytrá holka vím, že udržovat lidi v napětí a ve strachu je jedním ze základních stavebních kamenů totalitního režimu. Totalita krade lidem radost, majetek, myšlenky, základy slušného chování. A je jedno, jestli je diktátorem člověk, nebo rouška. Takže závěrem? Přestaňme se hroutit z toho, co by se mohlo na podzim stát. Diktátoři by se tetelili blahem. Žijme jim navzdory tak, jak nám vyhovuje, jak nás těší. Starejme se o své blízké s plným nasazením (což už víme, že umíme výborně), nezapomínejme na lásku, a věřme, že svět bude takový, jaký si ho uděláme. Po uplynulém období víme, že zvládneme vše! Navíc: Svět je pořád krásným místem k životu!
Tak ať jsme zdraví.
MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA
Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.
