MARIANNE NA CESTÁCH: Osudová cesta šéfredaktorky Moniky Mudranincové
Psal se rok 1983, bylo mi šestnáct a chodila jsem s děčínským šífákem, který jezdil do Hamburku, odkud vozil džíny, kazeťáky a intimspreje Fa. Strašně jsem toužila podívat se tam někdy s ním. Jenže normalizační soudruzi drželi naši rodinu pěkně doma pod zámkem, abychom náhodou nezjistili, že nebe je jinde modřejší a vzduch voňavější.
Moje maminka se trpělivě snažila získat výjezdní povolení aspoň do „Jugošky“, ale nikdy z toho nic nebylo, protože jsme neměli dobrý kádrový profil – můj dědeček se totiž čas od času neudržel a na náměstí zplna hrdla zvolal, že Husák je vůl. A bylo to. Takže jsme každé léto jezdili pod stan. To si tak jednou sedíme s našima u ohýnku na Orlické přehradě, když od vedlejšího stanu slyšíme angličtinu. Chápete? Angličtinu! To je moje chvíle, pomyslela jsem si a se znalostí na úrovni prvního ročníku gymnázia jsem se začala s těmi cizinci bavit. Jeden byl profesor Oxfordské univerzity a druhý architekt. Dobrodruzi, kteří přijeli do Československa na kolech, aby na nich pokračovali dál do tureckého Istanbulu. Proč? Tvrdili, že cesta je cíl. Chtěli prostřednictvím jízdy plné překážek poznat sami sebe. Jejich filozofické úvahy mi v té chvíli byly úplně ukradené. Já jsem hlavně chtěla, aby mi v Anglii sehnali někoho na dopisování. Úplně jsem to viděla: nejdřív dopisy, pak pozvání, a nakonec svoboda! Po pár týdnech přistálo v naší schránce psaní z Oxfordu, v němž se profesor omlouval, že se snažil přemluvit nějakého studenta ke korespondenci, ale nikdo si nechtěl psát s holkou z komunistického Československa. Architektovi se mně nakonec zželelo a začal si se mnou dopisovat sám. Byla jsem tak šťastná! Jistě si dovedete představit, jaké banality jsem coby šestnáctiletá puberťačka vypisovala pětatřicetiletému otci od rodiny. Ale ten pocit, když jsem dvakrát do měsíce otvírala schránku, v níž ležel dopis, který voněl Západem, ten mi za to stál.
Tahle historka je v dnešní době tak tragikomická, že se skoro stydím ji tady popisovat. Každopádně s architektem jsme se přátelili dlouhá léta, naučili jsme ho pít pivo (to mu šlo dobře) a lyžovat (to už bylo horší) a krátce před tím, než padla železná opona, jsem i já dostala výjezdní doložku. Do smrti si budu pamatovat okamžik, kdy jsem poprvé přistála na Heat-hrow. Následující dny v Londýně, Oxfordu a St. Ives mi splynuly do jedné euforické bubliny, ze které čerpám dodnes. Od té doby jsem procestovala spoustu zemí, některé i se svou dcerou. Občas se neubráním a připomenu jí ten dávnověk, kdy ještě nebyla na světě a my nemohli svobodně cestovat. Nechápe. Naštěstí.
