Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

Neuplánujte se k smrti aneb Proč tak lpíme na svých plánech?

Info ikona
Plánování

Taky si dennodenně píšete seznamy úkolů a váš diář na rok 2022 je už plný vykřičníků? Plánování nám dodává pocit bezpečí, ale někdy nás může naopak spoutávat.

Barbora Šťastná | 9. 02. 2022

V dětství mě hluboce zasáhlo pohádkové leporelo Vojtěcha Kubašty o cvrčkovi a mravencích. Mravenci v té pohádce celé léto spořádaně pracovali a snášeli zásoby do mraveniště. Cvrček si opodál bezstarostně vrzal na housličky a bavil celou hmyzí společnost. Když přišel studený podzim, mravenci zalezli do mraveniště a cvrček zůstal venku sám a hladový. On si žádný vyhřátý domov s plnou spižírnou nenachystal. 

Přála bych si být spontánní bytost, jako ten cvrček. Fascinují mě lidé, kteří bez rozmýšlení dají výpověď v práci a odletí na druhý konec světa, obarví si vlasy namodro nebo koupí rozpadající se statek stovky kilometrů od svého domova. Jenže ve skutečnosti jsem jako ti mravenci: typický plánovač. Uklidňuje mě, když přesně vím, kam pojedu příští rok o prázdninách a na který den v týdnu připadají státní svátky. A nejen to. Ještě daleko větší pozornost věnuju plánování nejbližších dnů. Přestože už dlouho pracuji z domova a můj rozvrh neurčuje nikdo jiný než já sama, snažím se čas co nejpevněji spoutat a zavřít do chlívků svého diáře. Dodává mi to pocit klidu, bezpečí a předvídatelnosti.

Otrokem svých plánů 

Ostatně, devět z deseti guruů osobního rozvoje a produktivity se shoduje, že to je v pořádku. Aby byl člověk úspěšný, musí si vytyčit cíle a pak pečlivě naplánovat cestu k jejich dosažení, rozdělenou do dílčích kroků. To celé nejméně na pět let dopředu. 

„Problém je, že to nikdy nefunguje,“ poznamenává britský esejista Oliver Burkeman ve své nové knize 4000 Weeks (4000 týdnů). „Plánování je v pohodě, ale uskutečňování plánu obvykle narazí na jeden ze dvou problémů. Buď vám různá vyrušení a změny okolností znemožní dodržet plán. Anebo plán dodržíte, ale začnete si připadat sešněrovaní a naštvaní, že vaše současné já musí proti své vůli plnit přání vašeho minulého já.“ Obojí velmi dobře znám. Máloco je pro mě tak frustrující jako pocit, že jsem nesplnila své denní penzum předem sepsaných úkolů. A málokteré dilema mě dokáže tak rozhodit jako potřeba nečekané změny plánu. 

Spontánních šťastlivců je prý v populaci asi třicet procent. Pokud patříte ke zbývající většině plánovačů, možná si teď také říkáte, proč vlastně na svých plánech tak lpíme? 

Nepřítel nejistota

Zebry v africké savaně se pokojně pasou, i když se na ně v kterémkoli okamžiku může mocnými skoky vyřítit predátor, který je sežere. Váš pes se bezstarostně vrhá na misku žrádla a nedělá si starosti s tím, že pytel s granulemi je už poloprázdný. Neříká si úzkostně: „Zbude dost granulí i na zítřek?“ 

My lidé, naproti tomu, si děláme starosti v jednom kuse. Podle biologů je právě schopnost strachovat se kvůli nejisté budoucnosti známkou našeho lidství. Lidé zkrátka nemají rádi stav nejistoty. Účastníci známého psychologického experimentu si dokonce raději nechali dát hned elektrický šok, než aby museli snášet pomyšlení, že možná (ale ne určitě) dostanou elektrický šok později. „Nejistota a nepředvídatelnost sama o sobě způsobuje lidem velký stres,“ říká biolog Dan Grupe z Wisconsinské univerzity. Navzájem se ovšem lišíme v tom, jak moc nám nejistota vadí. U někoho se nesnášenlivost vůči nejistotě může vystupňovat až v jakousi psychickou alergii: stav nejistoty mu otvírá dveře k nekonečnému vesmíru katastrofických spekulací o tom, co všechno by se mohlo pokazit. 

Plánování se v tomto světle jeví jako dokonalý všelék. „Když si všechno pečlivě naplánuji, nemůže mě nic nemile překvapit,“ ujišťujeme sami sebe. Namlouváme si, že mít plán je velkou strategickou výhodou. „Nic si nenalhávejme,“ vyvádí nás z omylu Oliver Burkeman: „Naprostou většinu plánů si děláme proto, že je nám nepříjemné čelit nejistotě. Z psychologického hlediska je pro nás snesitelnější rozhodnout se špatně než snášet pocit nerozhodnosti.“

Snaha zahnat nejistotu a z ní pramenící úzkost může vést k přehnanému, příliš rigidnímu plánování, ať už dlouhodobých nebo krátkodobých cílů. „Mladší lidé mají tendenci klást si nerealistické cíle týkající se rodiny nebo kariéry. Například ,do třiceti vybuduji svou vlastní firmu‘,“ říká Thema Bryant-Davis, psycholožka z Pepperdinské univerzity. „Lidé ve středním věku jsou v tomto ohledu flexibilnější, protože už vědí, že nemáme v životě všechno pod kontrolou. Ale zase mají sklon k rigidnímu plánování jednotlivých dnů nebo týdnů.“ 

Prostě začněte

Plánování a stanovení cílů je důležitou součástí mnoha návodů, „jak se stát úspěšným“ a kapitolu o plánování najdete snad v každé příručce na zaručené zbohatnutí. Reální úspěšní byznysmeni ale často postupují úplně jinak. Psycholožka Saras Sarasvathy vedla rozhovory s pětačtyřiceti úspěšnými podnikateli a zjistila, že většina z nich neměla dopředu žádný úžasný byznys plán ani neprováděli velkolepý průzkum trhu. Prostě jen začali něco dělat. Přesto měli všichni něco společného – a právě tuto vlastnost považuje Sarasvathy za klíč k jejich úspěchu: „Dokázali si osvojit poměrně nekonvenční přístup k učení. Měli schopnost improvizovat a být flexibilní nejen v tom, jakou cestu zvolit k vytčenému cíli, ale byli ochotni změnit i samotný cíl. Dokázali pracovat s možnostmi, které se jim nabízely, a uměli jich využít jako odrazového můstku do nového směru.“ Saras Sarasvathy tento typ lidí nazývá efektualisty. Připomínají kuchaře, který dokáže vykouzlit výbornou večeři ze zbytků, jež najde v ledničce. „Začněte s tím, co máte. Nečekejte, až budou podmínky dokonalé nebo až budete perfektně připraveni,“ doporučuje psycholožka. Ostatně, k podobným závěrům dospěl ve svém výzkumu úspěšných lidí také český psycholog Dalibor Špok, který je zveřejnil ve své přednášce Anatomie úspěchu. 

Plán jako záchranná síť

Oliver Burkeman v knize 4000 Weeks přirovnává naše plány k „lasu, hozenému z přítomnosti do budoucnosti, ve snaze ji spoutat a podřídit našemu přání“. Jenže plán není nic jiného než právě jenom přání. Tím, že ho napíšeme na papír v podobě seznamu úkolů nebo rozepíšeme do chlívečků v diáři, případně naťukáme do elektronického kalendáře, se z něj nestane žádné magické zaklínadlo. Pořád to bude jen přání. A budoucnost není povinna se mu podřizovat. 

Nejhorší způsob plánování je snaha přinutit sebe samé, svoje budoucí já, abychom odvedli víc práce, než se v určeném časovém úseku reálně dá stihnout. Naplánujeme si například, že vstaneme v půl šesté a před odchodem do práce půjdeme běhat. Večer po příchodu z práce ještě doděláme poznámky k rozdělanému projektu. Jenže naše tělo a mysl na tuhle nálož prostě nemá dost energie a nezíská ji jen tím, že mu to poručíme prostřednictvím plánu v diáři. Plán by neměl být rákoska, kterou popoháníme kupředu svoje vyčerpané budoucí já. 

Přesto nemusíme plánování zatracovat úplně – stačí se naučit plánovat trochu jinak. Spisovatelka Annie Dillar popisuje plán jako „záchrannou síť našich dnů, lešení, na němž se dělník může pohodlně rozkročit, bezpečný člun, na kterém přežijete na rozbouřeném moři času“. Ano, plán se skutečně může stát dobrým pomocníkem, ovšem jen tehdy, když respektuje naše fyzické i psychické možnosti. 

Nejdůležitější je nebýt přehnaně optimističtí a dopřát svému budoucímu já na každou činnost dostatek času, ideálně trochu víc, než si myslíme, že je nutné. Druhou důležitou vlastností dobrého plánu je, že není vytesaný do kamene. Když je potřeba, je možné ho změnit. 

Zároveň musíme mít na paměti, že nejistoty se do jisté míry nezbavíme nikdy. Nejistota je nevyhnutelnou součástí našich životů a žádný, ani sebelepší plán ji nemůže potlačit. Můžeme se ale naučit s ní pracovat, snášet ji a posilovat svou sebedůvěru, že v budoucnu dokážeme čelit i úplně neplánovaným výzvám. Ostatně, nejistota nemusí znamenat jenom ohrožení. Cvrček v pohádce zmíněné v úvodu nakonec dopadl dobře. Mravenci ho pozvali k sobě do mraveniště a postarali se o něj na oplátku za to, že jim celé léto vyhrával na housle. 

Doba covidová nás naučila, že plány se mohou měnit a že zvládneme reagovat na nové, nepředvídatelné situace. Naučme se s tímto vědomím plánovat lépe. A věřme trochu víc svému budoucímu já, že si dokáže poradit, i když se situace změní.