Přijímací řízení – očima rodiče
Dceru v deváté třídě mám. Dnes (po dlouhých peripetiích a odkladech kvůli koronaviru, jupí) usedá do lavice v ústavu, který by od září chtěla navštěvovat denně. Zajímavé je, že při pohledu na její stoický klid mám neodbytný pocit, že jediná hysterka v rodině jsem já.
Zjišťuju, že v mé bublině je dětí, chystajících se na střední školu, a tedy dnes k přijímacímu řízení, nějak moc. Navíc vypadají vyklidněně. My rodiče už tolik ne. Jde totiž o první zkoušku, se kterou jim nemůžeme pomoci. Zkoušku, během které bude náš dorost sám za sebe. Proto jsme tak nervózní: Jediné co můžeme, je dát jim do kapsy energetickou tyčinku, dostatek pití v láhvi, zkontrolovat psací potřeby a ohlídat, aby děcka neměla mikinu s dlouhým rukávem, pod který se skryje tahák. Jako fakt. Spíš se v českém školství predikuje, že děti budou opisovat, tedy podvádět, než aby se jim věřilo, což mě, jako mámu slečen tří poměrně štve. Já jim totiž věřím do posledního dechu. V tom jsem nepoučitelná – a ráda. Ale zpět k meritu věci. V zásadě, podle všech nařízení, odvezu svého malého podvodníka s dlouhými rukávy, protože počasí dnes moc nevyšlo, láhví polepenou taháky, k snad budoucímu ústavu, kde jej zanechám, s psacími potřebami a rouškou svému osudu.
Pak se zhroutím, s ostatními rodičovskými zoufalci do místní kavárny, nehty si okoušu až k lokti a budu si v duchu opakovat své mantry, které štěstí nosí. Mně i mým blízkým. Hlavou se mi bude honit, jestli tu matematiku dřela dost, zda jsme neměly víc času věnovat barokní tvorbě v architektuře, než mým oblíbeným, tedy protěžovaným, Přemyslovcům. Jestli jí v hlavě utkvělo, jak se pozná vedlejší věta přívlastková. Například.
Vzpomínám si na vyjádření jakéhosi úředníka, který v době, kdy vůbec nebylo jasné, jak to s přijímacími testy bude, tvrdil, že děti se učí průběžně celou dobu školní docházky. A že tedy nemusí propadat panice, když nevědí, kdy a za jakých podmínek se jejich velký den odehraje. Dost jsem s ním tehdy nesouhlasila, protože celý jeho přístup k žákům nebo studentům chystajícím se na své zkoušky připomínal chování zběsilého žokeje. Který žene svého koně do cílové rovinky a tam si najednou rozmyslí, že mu o vítězství tak docela nejde, a že to nějak dopadne. Takhle nějak se musely cítit děti, které v lednu věděly, k jakému datu směřuje jejich konání, kolik času mají na to osvěžit si poučky z pátého i jiných ročníků. A najednou utrum, šmytec, konec. Po prvotním šoku se ale začíná znovu. Kde vzít nadšení a nekrást? Navíc na kdy plánovat grande finále, že… Motivace se vytrácí, chuť sedět u knih, když zkoušky možná budou, možná také ne, se z teenagerů dobývá hůř, než černé uhlí z hluchého dolu. Studenti totiž termíny milují. Aby se mohli připravit, věděli, kdy budou mít konečně volno a z mnoha dalších důvodů. V tom se od nás dospělců zas tolik neliší.
Naštěstí jsem také v uplynulém období zjistila, že teenageři sice vypadají, že je nic jiného, než sociální sítě a tréninkové dávky nezajímá, opak je ale pravdou. Jen to mají v hlavách jinak nastavené. Protože nejsou otřískaní životem, vnímají jen pozitivno. Zatímco rodiče se hroutí při představách, co by se mohlo stát, kdyby to nedopadlo, přesně tuhle variantu si při neskutečné drzosti a sebevědomí mládí naše děti vůbec nepřipouštějí. Což je věc, kterou bychom se od nich mohli učit. Bez rozdílu a všichni – rádoby dospělí. Ono to totiž opravdu nějak dopadne. Chce to jen dětem věřit. Ony to zvládnou.
Podtrženo shrnuto: Jsem ráda, že Den D – je konečně stanovený, probíhá a už jej nezastaví ani jediný koronavirus, ani jediný ministerský úředník.
Přeju pevné nervy a věřte svým dětem. Jsou přece nejlepší.
MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA
Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.
