Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

Pro mámu od Marianne & Chateau Mcely

Ke Dni matek jsme uspořádali velkou soutěž, ve které jste mohly vyhrát luxusní pobyt v Chateau Mcely pro sebe a svou maminku. Čím nás vítězka zaujala a jak si to dámy užily, se můžete podívat právě teď.

Veronika Hong | 26. 06. 2017

Přečtete si úžasný příběh, díky kterému vyhrála Linda Vomáčková vyhrála první cenu soutěže Pro mámu z červencového vydání Marianne.

Je mi dvanáct a máma jde na první operaci plotýnek. Nikdo v té době netuší, že jich v průběhu let bude dalších devět. Máma mi ukazuje, kde má ve skříni pod komínkem svetrů schovanou hotovost a doklady, kdyby došlo k nejhoršímu. Ošívám se z trapnosti a patosu situace a večer u té samé skříně sedím, polykám slzičky, čichám k jejímu kabátu a čekám, až zazvoní pevná linka, že všechno dobře dopadlo, přesně jak v té scéně z Pelíšků. 

Je mi patnáct a máma mě bere na večeři na oslavu mé první menstruace, vítá mě mezi ženy. Je to fakt cool pokroková matka, z gymplu se k nám budou sjíždět spolužačky a rozebírat s ní nad lahví vína svůj milostný život. Máma jim bude s nonšalantním výrazem dolívat tramín a udílet rady plné humoru, nadhledu a pikantních tipů. I v té miniaturní kuchyni v bytovce sedí s nohou přes nohu a drží cigaretu jako Greta Garbo. Nutno dodat, že současně v druhé ruce pevně a nekompromisně třímala otěže našeho rodinného života a svou diktátorskou dikcí nemilosrdně řídila život otce, mně bratra, rybiček i psa. 

Je mi dvacet a letím na první studijní stipendium do Norska, naši mě vezou do Prahy na letiště a na mámě vidím, jak strašně je na mě pyšná. Pyšná je i za dva roky, když na promoci v Brně přebírám červený diplom. V té době se snaží poplatit dluhy z nevydařeného podnikání, s tátou se nonstop hádají a já se vyhýbám víkendovým cestám domů z koleje, jak to jde. Fakt mě nebaví věčně je rozsuzovat a ředit permanentní dusno v obýváku. Tehdy mi šla na nervy, nebyla jsem zvědavá na propady nálad pramenící z její nemoci. Chtěla jsem žít. Až později máma přiznala, kolik sil je tehdy stálo, aby mě udrželi na škole a bráchu u fotbalu, i když jsme oba od střední celý rok chodili na brigády. 

Je mi dvacet pět a na další promoci, tentokrát v Praze, mi nesou kytky kamarádi. S matkou už dva roky nekomunikujeme. V té době žiju třetí rok s milým, ale depresivním Francouzem. Matka ho nejdřív zbožňuje a pak nenávidí. Odmítám dál snášet, jak mi neustále mluví do života, nechci poslouchat její argumenty, nechápu, že má o mně starost. Naše konflikty nabírají na takové intenzitě, že jako jediné řešení se v té chvíli jeví odluka. 

Je mi dvacet osm a v Podolí se narodila naše první dcera. S mámou jsme se samozřejmě v mezičase smířily. Vždycky si budu pamatovat, jak mě oblékala do svatebních šatů. O půl roku později nás naši navštíví v Motole, kde malé kvůli komplikovanému hemangiomu nasadili experimentální léčbu. Vidím, jak se v mámě zrcadlí můj vlastní strach, a vzpomenu si na historky, jak modrajícího bráchu vozili každou chvíli  na pohotovost. 

Tehdy mi poprvé došlo, jak moc mě celou dobu milovala, fandila mi, bála se o mě, prožívala se mnou všechny rozchody a chtěla mít jistotu, že si najdu hodného muže a budu šťastná. Že největší „dar“, který mi dala, je právě dar života. Nikoli však ve smyslu nějakého jednorázového dárku, ale spíš předplatného na dobu neurčitou, které zahrnuje i vztah matka-dcera s veškerou komplikovaností, kterou jen taková vazba může obsáhnout. Došlo mi, že náš vztah není neměnný status quo, ale organický a neustále se měnící proces, že nenastane žádné „a žily šťastně až do smrti“, ale pořád se od sebe budeme navzájem učit, provokovat se, smát se a mít jedna druhou. Pochopila jsem, že jsou věci, které u sebe navzájem nepochopíme. (Třeba proč já na mateřské dělám ve svém volnu překlady pro nějakou neziskovku a proč máma bere třídění odpadu jako osobní útok na svoje svrchované právo nacpat všechno do jedné popelnice.)

V květnu mi bude třicet dva a vloni k nám přibyla druhá dcera. Každá je úplně jiná a mně dochází, že součástí balíčku od mámy byla i lekce pokory, že jsem teprve na začátku rodičovské cesty a že nemám nejmenší ponětí, jak holky dobře a spravedlivě vychovat tak, jako vychovala moje máma mě. Mimochodem, je z ní naprosto fantastická babička, trpělivá, neuvěřitelně vtipná a milující. Upřímně doufám, že se dožije pravnoučat a konečně mi vysvětlí, proč holky nezřízeně láduje čokoládou a nechá je demolovat svůj prvotřídně naklizený byt, když nám nedovolila ani bonbón. 

P.S.

Vnoučata fotí chytrým telefonem, šaty na bráchovu svatbu jí objednal můj nejlepší kamarád gay přes asos.com a vážně uvažuje, že by si pořídila barevnou kérku. Bože chraň!, ale vysvětlete svojí pětapadesátileté matce, která má vždycky pravdu, že není pětadvacetiletá hipsterka, co žije se svojí dogou na Letné. 

P.P.S.

Mám tě moc ráda, mami, a děkuju. Za všechno. 

 

Podívejte se na video z pobytu Lindy Vomáčkové a její milované maminky.

Ještě jednou všem děkujeme za účast!

Více o vítězce i výherkyních 2. a 3. ceny si můžete přečíst v červencové Marianne.

Související články

Životní styl
Terapie pomocí umění: Abstraktní malba vám pomůže vyplavit emoce a přijmout své já. Poradíme vám, jak s ní začít

Terapie pomocí umění: Abstraktní malba vám pomůže vyplavit emoce a přijmout své já. Poradíme vám, jak s ní začít

Životní styl
Single cestování pro ženy: 5 nejbezpečnějších destinací, kde si užijete krásnou přírodu, kulturu i jídlo

Single cestování pro ženy: 5 nejbezpečnějších destinací, kde si užijete krásnou přírodu, kulturu i jídlo

Životní styl
Top restaurace v Praze podle redakce: Láká vás opojná chuť neaopolské pizzy, nebo nezaměnitelná vůně brazilských steaků?

Top restaurace v Praze podle redakce: Láká vás opojná chuť neaopolské pizzy, nebo nezaměnitelná vůně brazilských steaků?

Životní styl
Když práce od 9 do 5 není nic pro vás: Jak se stát digitální nomádkou krok za krokem

Když práce od 9 do 5 není nic pro vás: Jak se stát digitální nomádkou krok za krokem