I když se o sexuálním násilí ve společnosti příliš nemluví, neznamená to, že se neděje. Bohužel, statistiky a průzkumy posledních let naznačují, že pouze mizivé procento případů je ohlášeno na policii, a následně vyšetřováno. Proč násilný čin další oběti nenahlásili?
Zatímco zpráva Amnesty International z roku 2015 hovořila o tom, že v České republice je každý rok znásilněno přes 7 tisíc žen, o pět let později se číslovka vyšplhala na 12 000 znásilnění ročně. To znamená, že v současné době dochází zhruba k 34 případům znásilnění denně, přičemž ohlášen je pouze jeden nebo dva. Podobně šokující data přinesl také výzkum s názvem Partnerské násilí dospívajících a mladých, který zjistil, že každý třetí mladý člověk, který má zkušenost se vztahem, zažívá či zažil násilí ze strany svého partnera nebo člověka, se kterým „randí“. Pokud bychom data přepočetli na celou populaci, pak můžeme říci, že 30 % mladých lidí zažívá, případně zažilo, ve vztahu násilí.
S podobně děsivými statistikami se bohužel setkáváme i v dalších zemích světa. World Health Organization (WHO) na začátku letošního března uvedla, že 30 % žen na světě je vystaveno sexuálnímu násilí od intimního partnera nebo od neznámého člověka. Podle WHO zažije sexuální násilí 1 ze 4 žen ve věku od 15 do 25 let. „Násilí páchané na ženách je endemické ve všech zemích a kulturách a poškozuje miliony žen a rodin. Pandemie covid-19 jej ještě zhoršuje. Ale na rozdíl od covidu-19 nelze násilí na ženách zastavit vakcínou,“ uvedl Tedros Adhanom Ghebreyesus, generální ředitel WHO.
Všechny ženy vědí, že sexuální násilí je trestným činem, který je třeba nahlásit na policii. Přesto data ukazují, že jenom minimální procento žen dokáže o hrůzném činu promluvit. Důvody jsou bohužel zřejmé. Strach z násilníka, podlehnutí celospolečenským mýtům, pocity viny či obavy z případného stigmatu, patří k nejzásadnějším důvodům, proč oběti sexuální násilí nenahlásí. Je však důležité myslet na to, že svět není černobílý a všechny důvody nelze zaškatulkovat na první dobrou.
Možná i proto vznikl český instagramový profil Proč jsme to nenahlásili, ze kterým stojí pětice vysokoškolských studentů spolupracujících s organizací Profem. Jejich cílem je detabuizovat a šířit povědomí o problematice sexuálního násilí, a to především prostřednictvím reálných příběhů přeživších. „Nemohla jsem, byl a je to můj bratr, vždy jsem ho měla ráda, nemohla jsem to jemu ani naší rodině udělat. V druhém případě jsem se za to styděla a vinila samu sebe, protože jsem měla pocit, že jsem tu situaci vůbec neměla dopustit,“ zní jeden ze sdílených příběhů, který poukazuje na to, v jak nelehkých situacích se oběti sexuálního násilí nachází. „Byl to rodinný přítel a já nechtěla dělat potíže,“ hovoří jiný příspěvek. Kromě různých rodinných vazeb se v těchto výpovědích objevují také věty jako „měla jsem ho ráda“, „styděla jsem se za to“, „bála jsem se reakce okolí“ nebo „nikdo by mi to neuvěřil“.
Výpovědi více či méně souvisí s mýty o sexuálním násilí, které v České republice stále panují. Podle Veroniky Ježkové a Dany Pokorné, autorek Nejste v tom sama, přispívají mýty k udržování tzv. rape culture. Pod tímto termínem si můžeme představit společnost, ve které není kladen důraz na to, aby se lidé nedopouštěli sexuálního násilí. Naopak společnost spíše ukazuje, jak se chovat, aby k sexuálnímu napadení nedošlo. Tento přístup následně vede k tomu, že se oběti obviňují a častokrát ani sexuální násilí neohlásí.
Alarmující čísla obětí sexuálního násilí naznačují, že je nejvyšší čas, abychom o tomto trestném činu veřejně mluvili, a především ho jakkoliv nebagatelizovali. Věty jako: „Oblékla se příliš vyzývavě.“ „Násilí se v partnerství neděje.“ „Může si za to sama.“ by z naší společnosti měly co nejdříve vymizet. A naopak bychom měli dát prostor preventivním programům i organizacím, které se snaží detabuizovat sexuální násilí. "K řešení násilí páchaného na ženách je naléhavě nutné snížit stigma kolem této problematiky, vyškolit zdravotnické pracovníky, aby s přeživšími pohovořili se soucitem, a demontovat základy genderové nerovnosti. Zásadní jsou také intervence u dospívajících a mladých lidí na podporu rovnosti žen a mužů a rovných postojů,“ řekla Claudia Garcia-Moreno z WHO.
Zlepšení situace není pouze v rukou vzdělávacího nebo zdravotnického systému, naopak každý může začít sám u sebe. Nepřivírat oči před podobnými případy, vzdělávat se v této oblasti a vysvětlit své sociální bublině mýty ohledně sexuálního násilí, to je jenom zlomek možností, které můžeme pro oběti sexuálního násilí udělat. Nejdůležitější ale je, abychom naslouchali svému okolí a nepodceňovali to, s čím se nám svěřuje dcera, kamarádka, maminka nebo kolegyně v práci. Sexuální násilí si totiž nevybírá.
