Role oběti je pohodlná, ale ke štěstí nevede

Tak schválně. Co byste odpověděli na otázku: „Jste šťastná? Jste šťastný?“ Bylo by to bez váhání a dodatků „Ano“, nebo spíš něco jako „Ano, ale… mohlo by to být ještě o něco lepší“? A má smysl o štěstí usilovat, nebo je to, jak se nám žije, dáno souhrou okolností, jíž někteří říkají osud?

Seznamte se s ženou, které budeme říkat Jana. Je to moje kamarádka z dětství. Mám ji moc ráda, ale přiznám se, že kdykoli spolu zajdeme na kafe, cítím se pak podivně vyčerpaná. Přemýšlela jsem, proč tomu tak je. Co mě na ní dráždí, co mě tak vysiluje, že si po každém našem setkání připadám, jako bych uběhla nějaký emocionální maraton?

Jana se kdysi nedostala na vysokou školu. Její vysvětlení? Ostatní uchazeči měli protekci, kdežto ona ne. Pak dostala vyhazov z práce. Nebylo to proto, že na ni nestačila, ale protože si na ni zasedly kolegyně. A tak to jde dál a dál, při každém našem setkání. Stěžuje si, že má o deset kilo víc než před rokem? Není to tím, že přestala cvičit a běhat – může za to stres, který jí způsobují ostatní lidé, a jí nezbývá než ho zajídat sladkostmi (ostatně, nosí je k nim do domácnosti tchyně, takže ta za to vlastně může především).

Ano, Jana je nešťastná. To ale není důvod, proč mě setkání s ní tak vysilují. I řada mých dalších kamarádek prožívá těžké chvíle, občas mi brečí na rameni – a přece se s nimi necítím pod psa. Ten rozdíl je v roli, kterou se Jana rozhodla hrát. Klíčem ke štěstí, zdá se, nejsou objektivně „šťastné“ životní podmínky, ale spíš způsob, jak se k nim postavíme. Ten nejhorší z možných se jmenuje oběť...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ČERVNOVÉ MARIANNE