A všechno se zastavilo...

Ve Francii žiju už několik let, ale nikdy jsem neviděla individulistické Francouze tak držet spolu, přesně v duchu momentálně nejfrekventovanějšího hesla “restons ensemble”. A překvapivě k tomu nic nepotřebujeme. Ani restaurace, kavárny a vinárničky. A víte, jak to tenhle národ miluje! Gurmánský způsob života se změnil v solidaritu. Jednotlivci i firmy se mobilizují a vyrábější jak o závod chybějící ochranné prostředky, zavřené restaurace vozí zdravotníkům chutnou stravu, floristé květiny, známí umělci hrají z domova po Facebooku. Lékaři a ošetřovatelé se stali miláčky národa! Každý den vzniká nová iniciativa či platforma, a dobrovolníci se předhánějí, aby se zapojili do pomoci. Nosit třeba nákupy osamělým osobám, telefonovat seniorům, zapojit se do přídělu potravin lidem v nouzi. Zapsala jsem se tak na základě výzvy boje s epidemií do platformy “Protection Civile”, ale vzápětí jsem dostala odpověď, že momentálně je nabídka dobrovolníků přesycena! Ve festivalovém paláci v Cannes, o kterém jsem vloni psala do Marianne, se od minulého pátku po červeném koberci místo filmových hvězd procházejí bezdomovci. V duchu letošního titulního filmu Do the Right Thing režiséra Spika Lee tak “vedení nejprestižnější filmové instituce reaguje na aktuální situaci země a festival se odkládá,” řekl mi finanční ředitel paláce Philippe Lougarre v rozhovoru pro jeden známý deník. Pověřovací dopis od redakce a novinářský průkaz mi umožňují relativně volný pohyb. A tak, pokud je potřeba, nakoupím sousedům, nebo rychle vyběhnu pořídit pár fotek a promluvit s majitely obchodů, které zůstaly otevřeny. “Jediné, co nás drží nad vodu, jsou cigarety a lotto," naříká si majitelka tabáku u mořské promenády v Juan les Pins, která ztrácí denně 70 % zisku. Slunečné počasí tu při pohledu na prázdné pláže působí až skoro mrazivě a bezstarostná nálada francouzského Středomoří je pryč. Po prvních zmatených dnech omezení, kdy lidé vyrazili na promenády, pláže a pikniky do hor jako o prázdninách, se pravidla radikálně zpřísnila, a tak v ulicích nepotkáte živáčka. Lidé se rychle přizpůsobili národnímu heslu “Zůstaňme doma” s důraznou motivací pokuty mezi 135 až 1500 eur. Koronaviru se v teplu u nás na jihu zatím příliš nedaří, ale na druhou stranu jsme blízko Itálii, a tak čekáme, že nejhorší možná ještě přijde.  

Dobrodružství ve vlastním bytě 

“Kam se chystáš na Velikonoce? Do kuchyně nebo do obýváku?” koluje na sociálních sítích jedna z tisíců reakcí na naši současnou realitu. Tenhle velký oceán nejistoty s sebou přináší ale mnoho neviditelných výhod. Omezení otevírá dveře představivosti, kde se jako na divadelní scéně odehrává drama plné znepokojení. Ale také dobrodružství, které nám umožňuje cestovat do vlastního nitra, nebo po svém bytě, a ve stavu podobném meditaci se naučit přemáhat své malé a velké strachy. Pozoruju to zpovzdálí jako lekci z historie lidstva ve zvláštním stavu klidu. Rychle jsme pochopili, jak nutná je potřeba spolupracovat, sdílet, komunikovat a bavit se. Že bez ostatních nedokážeme nic a že osamělost je snad horší než smrt. Co nás tahle “trnitá koruna” korona má vlastně naučit? Že se ve frontě před obchody už nezlobíme, a tentokrát si trpělivě promluvíme s lidmi, kteří stejně jako my čekají na řadu. Zjistíme totiž, že čas nám nepatří, protože ten, který nám ho dal, nás nenutil za něj platit. Takže rozhodně není pravda, že čas jsou peníze! Čas je dar, který dostáváme každou minutu a můžeme si ho užívat podle chuti. Korona nás také naučila být více a intenzivněji s ostatními, a tak se těším, že brzo přeměníme všechny ty skupiny WhatsApp vytvořené během tohoto omezení na skutečné skupiny přátel, společné večeře, výlety, vzájemnou pomoc při nákupech nebo vyzvedávání dětí ze školy. Doufám, že se brzo budeme smát našemu dřívějšímu způsobu myšlení, když jsme upadli do otroctví finančního soukolí, které jsme si tak trochu sami vytvořili, a které despoticky ničí lidské životy a plení planetu. 

Vybrat si správného zachránce 

Jak si život pohrává s naší zranitelnou maličkostí je v mnoha ohledech výmluvné a nutí člověka podřídit se jeho skryté logice a s pokorou přijmout, co mu nabízí. Moje nedávná volba nebyla rozhodně vědomá, avšak ani ne nenáhodná, pokud se ohlédnu zpět za její symbolikou. V krátké době jsem se postupně seznámila se třemi muži a postup byl rychlý jako vývoj pandémie. Těsně před krizí jsem poznala šaramantního šéfa známé restaurace s vyhlášenými steaky. Ale jeho stylová hospoda nad Nice dnes trčí prázdnotou a šéfkuchař v boji proti depresi obíhá dnes restauraci, aby se připravil na letní maraton. Pak jsem si zcela náhodou namluvila lékárníka, ale ani on neměl podpultové masky! Měla jsem strach, že mě nakazí, a tak jsem skončila v předvečer domácího vězení v náruči kapitána Air France. Že by snad byl zosobněním přesunu do oázy bezpečí? Pozval mě na naši první večeři sobotu 14. března. Bylo kolem půl deváté a v rybí restauraci Don Juan vládla ledová atmosféra. Ptám se zamlklých lidí kolem, co se děje? "No víte, od půlnoci je všechno zavřené. Dnes večer si dáte mořského vlka naposledy, milá paní." Spolkla jsem kost i s představou, jak si zítra vyrazíme na výlet s obědem na pláži. V neděli se pilot převlékl za námořníka a s pádným argumentem, že viry na moři nejsou, mě vzal na vyjížďku plachetnicí. A na příští sobotu už rovnou do společného domácího vězení. Měl štěstí, mohla jsem se svými papíry přijet do 15 kilometrů vzdáleného městečka a zůstat na víkend. A uzavřeli jsme se spolu. Nikoliv však v ložnici, ale já se svým počítačem a reportáží o bezdomovcích ve festivalovém paláci!  

A po té? 

Zapamatujeme si, že tento virus se přenášel napříč hranicemi a mezi všemi bez rozdílu barvy pleti, kultury, sociální skupiny nebo náboženství. Jednoduše proto, že všichni patříme ke stejné lidské rase. Z toho si můžeme vzít poučení, že pokud si dokážeme předat to nejhorší, můžeme si také předat i to nejlepší. Jednoduše proto, že jsme lidi. Koruna korona nám rozsvítila hlavu i společnost, která není rozptýlená hloupostmi, a najednou dokáže dýchat ve stejném rytmu. “Poté” se bude lišit od “před”, ale abychom mohli dále žít, musíme překonat přítomnost vlastní změnou. Snažím se přijmout známou pravdu, že neexistuje život bez smrti, skutečný mír bez překonání vlastní nenávisti, ani radost bez překonaného smutku. A to bude asi trvat ještě trochu déle než tato krátká karanténa. 

Autorka: Štěpánka Strouhalová, spolupracovnice redakce z francouzského Antibes

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.