„Ztratila jsem se svými dětmi téměř 10 let. Teď si je vynahradíme,“ říká Roselyn

„Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Neustále si ale připomínám, že jsem tu kvůli práci a že jednou se svými dětmi zase budu,“ řekla mi v rozhovoru v roce 2020 Roselyn, která v té době žila v Česku osm let. Tehdy jsem s ní mluvila, jelikož jsem psala pro časopis Marie Claire článek o globálních řetězcích péče neboli o tom, že ženy z třetích zemí světa, tedy i z Filipín, často cestují do zahraničí starat se o cizí děti, aby uživily ty vlastní. To byl i případ Rose, která v té době působila (a dodnes působí) jako chůva v mezinárodní školce. I když původně odcestovala za jinou prací.

„Na Filipínách jsem dělala všechno možné, abych své děti uživila. Když mé dceři nebyl ani měsíc, pracovala jsme v továrně. Později jsem začala pracovat jako masážní terapeutka a díky této práci jsem se dostala i do České republiky. Tehdy mě můj bratr doporučil své kamarádce, která pomáhala svému nadřízenému najít profesionálního terapeuta do zahraničí. Byla to pro mě šance, jak dát svým dětem lepší život… i když to znamenalo opustit je,“ vysvětlila mi tehdy.

Na Filipínách se přitom nejedná o nic až tak neobvyklého. Z článku socioložky Arlie Russell Hochschild vyplynulo, že zhruba 30 % filipínských dětí je v rodině, z níž alespoň jeden rodič migroval. K podobným, aktuálnějším, závěrům dochází i statistikyz roku 2021 moniturující Filipínce v zámoří. Podle nich největší podíl tvoří muži starší 45 let (jedná se o 29 %) a z žen působí v zahraničí nejvíce věková skupina 30 až 34 let (24 %).

Právě v tomto věkovém rozmezí odjela i Roselyn. Konkrétně když jí bylo 31 let. V té době bylo jejímu synovi Gabimu 7 let, její dceři Aubrey pouhé 3 roky.

Výchova na dálku

Na tu dobu se jejích dětí ujala manželka jejího bratra. On také vydělával peníze v zahraničí a měli spolu pouze jedno dítě. Primární výchova ovšem stále zůstávala na Roselyn, ačkoliv to nebylo snadné. „Neustále jsme si volali. S mou švagrovou jsme vytvořily dobrý tým pro jejich výchovu. Během hovorů jsem dětem někdy říkala, aby jí s něčím pomohly a byla to právě ona, kdo občas podotkl, že je to v pořádku, ať si hrají. Cítila jsem k ní naprostou důvěru v jejím vedení. Je skvělý člověk a je to můj anděl,“ popisuje.

Kromě toho za nimi na Filipíny odjela, když jí to situace umožnila. Od svého odchodu v roce 2012 se tam dostala ale až po třech letech, a poté ještě třikrát. Tedy za 9 let, kdy byli odloučeni, se viděli celkem čtyřikrát (kvůli koronavirové pandemii měli ve shledání další větší mezeru od roku 2018 do 2021). Nebylo snadné našetřit na letenky, ani na uživení se tam ten měsíc. „Přemýšlela jsem, jestli není lepší jednu návštěvu vynechat a pak se tam vrátit na dobro, ale nic by se nezměnilo,“ přibližuje situaci Roselyn. „Takhle jsem je mohla poslat na lepší školu, což na Filipínách znamená bezpečnější, dopřát jim dostatek jídla a i nějaké kloudné oblečení a hračky. To by jinak nebylo možné,“ vzpomíná. Situace se navíc trochu zlepšila, když začala v roce 2018 pracovat jako učitelka v mezinárodní školce, kde měla lepší pracovní podmínky, včetně peněz, než jako masážní terapeutka.

Pohled dětí

Tato situace samozřejmě nebyla snadná ani pro její děti. Když v roce 2012 odjela, její syn s ní nejprve vůbec nechtěl mluvit. Situaci s nimi předem probrala, ale i tak nebylo jednoduché ji přijmout. Časem to ale pochopily a respektovaly. Přeci jen si skutečně pamatovaly chvíle, kdy měly sotva co do úst. „Jsou to opravdu hodné děti. Říkaly mi, že jsou na mě pyšné a byly vždy velmi vděčné,“ vysvětluje se slzami na krajíčku při vzpomínce nad tím, jak to ještě nedávno bylo.

Láska nepřenáší pouze hory, ale klidně i půlku světa

V této části příběhu nastane zlom, který zní až pohádkově. Ale vzhledem k okolnostem měl k pohádce opravdu daleko. Roselyn chvíli po příjezdu do České republiky v roce 2012 potkala svého Richarda Gerea, jak ráda s důvtipem říká. V té době to ale absolutně netušila. Jan byl jedním z jejích klientů, který k ní docházel na terapeutické masáže a působil na ni jako hodný člověk. Právě z toho důvodu ho poprosila o pomoc se zasláním prvního balíčku pro její děti. Poté se stali přáteli. A dlouho byl jejím jediným českým přítelem. Ačkoliv tu měla nějaké kamarádky z filipínské komunity, s některým z nichž i bydlela, kvůli svému vysokému pracovnímu vytížení neměla moc možností se ve volném čase seznamovat s dalšími lidmi. Navíc kdykoliv měla volnou chvíli, volala si se svými dětmi.

V roce 2018 vyrazili Roselyn a Jan na své první rande a věděli, že to mezi nimi bude fungovat. Situace ovšem měla háček – Roselyn se stále plánovala vrátit za svými dětmi. „Když to mezi mnou a Janem začínalo být vážné, řekla jsem mu, že se plánuju za dva roky vrátit na Filipíny. Že šetřím na pozemek, kde budu se svými dětmi moc být. Byl zaskočený, ale snažil se to pochopit,“ vzpomíná. Rozhodně mu totiž nechtěla nic nalhávat. Svou odpovědí ji ale naprosto vyrazil dech. Po zamyšlení se jí zeptal, „...a můžu tam jet s tebou?“

Jenže člověk míní a život mění. A tak namísto toho, aby se oni přestěhovali tam, se rozhodli, že dostanou děti Roselyn sem. Což byl velmi zdlouhavý a komplikovaný proces. Musela získat české občanství a museli vyřešit spoustu papírování. „Bez Jana bych to nezvládla,“ přiznává.

Tvrdá realita: „Moje dcera nevěděla, že jsem její máma.“

Její děti se sem tak přesunuly v létě 2021. Což byl pro všechny splněný sen. Ale rozhodně to potom nebylo snadné. „Byly tu, ale přišli jsme téměř o 10 let společně. Když sem přijely, bylo jim 12 a 16 let. Sice jsme byli neustále v kontaktu, ale i tak nám chvíli trvalo, než jsme si k sobě tak našli cestu. Já se najednou nestarala o malé děti, ale o teenagery,“ popisuje. „Občas jsem nevěděla, jak se s nimi bavit. Ale když jsem se o to pokusila a podívala se do jejich očí, viděla jsem tam ty malé děti, MOJE malé děti. Pak jsme vždy vymysleli něco, jak si svou vzájemnou přítomnost užít,“ dodává.

Cestu si přitom musely najít i ony k ní. Roselyn například zjistila, že její dcera dlouho nevěděla, že právě ona je její matka. „Říkala ‚mami‘ i mé švagrové, která se o ni starala, i mým sestrám (pozn. red.: Roselyn je z 10 sourozenců, což je na Filipínách poměrně běžné, jelikož lidé tam jsou obvykle věřící). Při jedné návštěvě Filipín mi přitom přiznala, že až teď ví, že jsem její maminka. Že to poznala, když jsem ji pohladila. Ale že si nejdřív myslela, že jsem jen ta hodná teta, která jí vozí dárky,“ vzpomíná se slzami v očích. „Neviním ji. Byla malá a nechápala to. Byla jsem spíše naštvaná na sebe. Snažila jsem se dělat to nejlepší, abych svým dětem dopřála dobrý život, ale jim prostě chyběla máma. A já to věděla, ale nemohla jsem to v tu chvíli změnit. Kdybych se vrátila, byli bychom zanedlouho tam, kde jsme byli,“ dodává v rozpacích. Teď je její dceři 14 roků a kromě toho, že mají pevné pouto matky a dcery, tak jsou i nejlepšími kamarádkami.

Šťastný konec

Ačkoliv tento příběh není pohádkový, jak je napsáno výše, má jisté pohádkové aspekty. A to, jak skončil, je jedním z nich. Nejenom, že si našla Roselyn se svými dětmi k sobě cestu. Našly si ji k sobě i ony a její partner Jan. A stejně tak si našly jeho děti cestu k nim. Ačkoliv jsou rodinou od loňského léta, kdy se sem Gabi a Aubrey přestěhovali, letos v létě tento svazek oficiálně zpečetili svatbou. „Tohle je daleko více, než co jsem si pro nás kdy přála,“ říká mi dojatě Rose v kavárně, kde měla s Janem první schůzku. A když člověk ví, čím si prošla, nejde jí to nepřát. Kromě výše zmíněného zažila totiž například i to, že ji její syn málem zemřel v náručích, protože ho ve filipínské nemocnici odmítli ošetřit, jelikož neměla peníze; také to, že málem uhořeli, když z hladu omdlela a svíčka, kterou měla zapálenou, jelikož neměli elektřinu, se roztála; nebo to, že dva týdny po porodu své dcery stála u pásu v továrně. Každý má svůj příběh a tenhle nám může připadat naprosto nereálný. Ale i takový život může být. Je ovšem důkazem toho, že to, co je špatné, se může v dobré obrátit a život pak může být i krásný. „Život může být někdy opravdu těžký, pro single matky zejména, ale důležité je nezapomínat na to dobré, co máme. Včetně našich dětí. Tyto pozitivní myšlenky nám pomohou zářit přes to všechno a danou situaci překonat,“ uzavírá Roselyn.