20 LET S MARIANNE: Rozhovor s Mirkou Zlatníkovou

Vyšlo v Marianne 11/09 Autorka: Lucie Protivanská

Před osmi lety jela na dovolenou a chtěla si koupit časopis. Na stánku nebylo nic, co by ji bavilo. Tak si vymyslela vlastní čtení. Časopisu dala jméno po svých neteřích a šéfovala mu do chvíle, než se rozhodla odejít. Ten časopis se jmenoval Marianne.

Před časem se do světa časopisů vrátila. A taky se rozvedla, začala natáčet videa a napsala seriál. Na seznamu svých snů si odškrtla další položku. Mirka Vopavová má dlouhý seznam. „Měla by ho mít každá z nás,“ říká.

Proč jste zpátky u časopisů? To se vám tolik stýskalo?

V lifestylových časopisech jsou stejně jako v mnoha jiných oborech lidi, u kterých koníček přerostl v práci. Jsou to svým způsobem blázni a já zjistila, že jsou to moji blázni a že se mezi nimi cítím přirozeně. Dvě hodiny se dokážou bavit o kabelce, čtyři hodiny o tom, co vařili, pět hodin o vztazích. Přestože by mě to jinde bavilo možná víc, moji lidi by tam už nebyli. Tady jsou. Já dodnes, když se mi něco honí hlavou nebo si potřebuju ulevit na duši, seběhnu o patro níž sem do Marianne, a je to. Za deset minut mám jasno.

Tak proč jste od nich odešla?

Dlouho jsem se snažila skloubit kariéru a rodičovství. Dělala jsem moc věcí na plný plyn, než jsem zjistila, že je to hloupost. Proto dneska na ženské, které mi říkají, že to všechno výborně zvládají, že mají malé děti, kariéru, koníčky a fantastická manželství, koukám podezíravě. Před časem jsem čítávala rozhovory s neuvěřitelnou globální manažerkou, které všechno fungovalo. Měla jsem z ní mindráky. Jenže v pětatřiceti dostala ta nešťastná ženská infarkt. Nejde to. V životě jsou určitá období, kdy musíte jedno nebo druhé udržovat jen na malém plamenu. A já si navíc potřebovala odpočinout a ujasnit si pár věcí.

Na co jste přišla?

Doma jsem zjistila, že děti už jsou větší, že chůvy, které měly, už nepotřebují a taky že se tak trochu flákají. Už dávno měly ony začít pomáhat mně. Tak jsem řekla: Koukejte vstát z těch gaučů a něco dělejte! Taky jsem zjistila, že nemám to, čemu se říká osobní život. Měla jsem rodinný, společenský, pracovní, kulturní… Jen ne ten svůj vlastní.

Otevřela jste si diář a napsala: v sedmnáct nula nula mám kosmetiku?

Chvíli jsem se snažila, ale je to úplný nesmysl. Přistihla jsem se, jak telefonuju do salonu a omlouvám se, že jim tu hodinu zaplatím, ale že nemám čas přijít. Ušila jsem si na sebe další bič. Co já potřebovala, bylo být sama se svou hlavou. To je myslím to, co ženy nedělávají. Měly by. Byť to nebývá příjemné. Najednou se začnou ozývat různé zasuté myšlenky, na které nebyl předtím čas, protože musíte být ve tři na poradě, ve čtyři ve školce, v pět se starším dítětem na tréninku a v osm večer v divadle . Neptáte se – co vlastně chci já? Odpovědi mohou být někdy strašlivé, ale tou otázkou zároveň získáte svobodu.

ČTĚTE TAKÉ: 20 LET S MARIANNE: Omyly našich maminek

Proto jste se rozvedla?

Byla jsem vdaná přes dvacet let a za tu dobu jsme se změnili. Oba jsme se snažili, abychom byli slušní partneři a dobří rodiče. Snažili jsme se ze všech sil a nakonec z posledních sil. Když se řeklo víkend, dům, legrace, kamarádi nebo budoucnost, každý jsme si pod tím už představovali něco jiného. Nakonec jsme se dohodli, že se rozejdeme. Jasně že to není nic jednoduchého, když s někým žijete dvacet let. Je to, jako by vám upadla noha…

Jak ‚dohodli‘? Někdo to musel říct první, ne?

Já to byla. Manžel to akceptoval.

Takže se sbalil a šel?

Balit jsem začala já. Pak jsem úplně náhodou potkala člověka, co se právě rozváděl, a ten mi povídá: „Jestli chcete pro manžela alespoň něco udělat, tak od něj neutíkejte.“ Vysvětlil mi, že utíkat není řešení. Stejně se dříve nebo později budeme muset nějak domluvit a pro děti je nejlépe zůstat tam, kde jsou. „Pokud jste si vzala slušného člověka,“ povídá, „pochopí to.“ Pochopil. Jen idiot vyhodí děti z domu, kde vyrostly.

ČTĚTE TAKÉ: 20 LET S MARIANNE: Článek šéfredaktorky Mirky Zlatníkové Vopavové z roku 2005

Proč jste vůbec chtěla jít pryč vy? Z domu, který jste spolu vybudovali?

Cítila jsem vinu. Psychologové ale říkají, že s vinou to bývá padesát na padesát. Svatá pravda, dnes to mám stejně. Věci jsou tak, jak jsou, a není potřeba si říkat: moje vina a tvoje vina a já jsem a ty jsi a před tím a potom… Mnohem lepší je soustředit se na to, jak spolu budete vycházet dál. To je na rozchodu snad nejparadoxnější. Lidi, kteří už se nemohli dohodnout ani na tom, jestli se ten párek ohřeje, nebo opeče, jsou nuceni společně sestavit program dětem na celý školní rok.

Vdáte se ještě někdy?

Moje manželství skončilo, ale přesto ho považuju za povedené. Nemám potřebu sjíždět tuhle etapu znovu. Určitě budu ještě někoho milovat, ale už nechci stát nikde v bílém ani tlačit kočárek. Tu druhou půlku života bych chtěla naplnit něčím jiným. A vím, že to nebude lehké. Ta první půlka je pro nás všechny jasně daná. Vychodíme školu, najdeme si práci, vdáme se, budeme mít děti, vyděláme nějaké peníze, zařídíme bydlení… Jenže co s tou druhou? Myslím, že tomu se říká krize středního věku. Vymyslet, co dál.

A vy už jste to vymyslela? Poraďte mi…

Pokud vás to baví, začněte konečně dělat svou práci bez výčitek svědomí, že jste právě teď měla být jinde. A když ne, třeba je za rohem dětský domov nebo škola a vy tam můžete udělat dětský sbor a bude to úplná paráda. Chtěla jste odmala kreslit? Přihlaste se do výtvarného kurzu. Kamarádka jednou šla, koupila plátno a olejové barvy a nakreslila růžové srdce. Dala si to do obýváku, přišla známá, že je to srdce neuvěřitelné, a tak jí ho kamarádka prodala. Levně, ale prodala. Namalovala další a za pár dní bylo zase pryč. Každý, kdo do toho bytu přijde, se zadívá na zeď a řekne: ‚To je neuvěřitelné růžové srdce!‘ A jde si pro peněženku. Z mé kamarádky se stala autorka růžových srdcí.

Jak tedy zjistíme, co dál?

V sedmnácti jsme přece snily všechny. Pak se naučily ten praktický život a místo snů psaly harmonogramy: v kolik končí školka, kolik toho musíme nakoupit, kde máme být za tři neděle… Sny jsme nahradily seznamy úkolů. To je strašná chyba! Seznam úkolů nemusíte mít plný, ale seznam snů ano. Sny mají tendenci se plnit a nikdy nevíte, kdy přijde vaše šance.

O čem sníte vy?

Já si pořád vymýšlím nesmysly a některé z nich se opravdu pomalu uskutečňují. Před půl rokem třeba přišel vydavatel, že přemýšlí o natáčení videí a o internetové televizi, a já říkám, to je náhoda, já ti mám takový nápad… Protože jsem o tom přemýšlela už dávno. Nebo chodím a sbírám historky o lidech z časopisů. Kamarádky občas říkávaly, že bych měla psát scénáře, a připadalo nám to jako vtip. Pak zavolali z Novy, že chystají seriál z prostředí módního časopisu a jestli bych jim neměla chuť pomoct.

ČTĚTE TAKÉ: Marianne slaví 20 let a otevírá archiv nejlepších článků

Přemýšlela jste někdy o tom, že napíšete film?

Ano.

A už vám to někdo nabídl?

No… ano.

To ale přece nemůže být náhoda!

V podstatě dělám jen svou práci a dělám ji tak ráda, že o ní hodně přemýšlím. Ale to je stejné ve všech oborech. Když budete dobrá stavitelka a budete nahlas snít a přemýšlet o tom, co všechno byste chtěla postavit, taky přijdou nabídky velmi podobné vašim přáním. Učitelka, lékařka… vážně je to podobné.

O Marianne jste taky snila?

Jasně. Jela jsem na dovolenou a chtěla si u stánku koupit něco na čtení. Nic tam nebylo. Tak jsem začala vymýšlet, jak by měl takový časopis vypadat. Postavila jsem si ho v hlavě a asi za dva roky přišel tehdejší vydavatel Martin Shenar s nápadem, že musíme kromě Elle vydávat nějaký další časopis pro ženy. Člověk má hodně snít a má těch nápadů mít co nejvíc, protože co kdyby se vás jednou někdo náhodou zeptal…

Ve svých úvodnících a fejetonech rozdáváte rady už dlouho. Když znáte všechna ta moudra, žije se vám snadněji?

Jenže já ty věci napíšu, až když si tu pusu namelu. Pak sepíšu poučení a při troše štěstí stejnou chybu už podruhé neudělám. Moje životní zkušenosti ale pro vás nejsou cennější než vaše vlastní. Každá ženská by někde měla mít svůj vlastní seznam a na něm dvě rubriky: UŽ NIKDY… a VŽDYCKY… Byl by to pro ni hotový poklad.

Není jistější zeptat se třeba kamarádek?

To je bezva nápad, ale musíte je mít. Rodina je dnes pro většinu z nás hrozně důležitá. Je to správné, ale my jsme se do těch rodin překulily až moc a taky od nich moc chceme. Povídání, sdílení, pochopení, společný čas, společné zájmy… Pokud toužíte po tom, aby s vámi někdo opravdu něco sdílel a hluboce vás chápal, budou to vaše přítelkyně. Do nich je třeba investovat. Rodina je krásná věc, ale nemůžu od ní čekat všechno. Moje děti jsou úžasné, ale není v jejich moci naplnit můj život. A nesmím to po nich ani chtít. Jen jim dělat ty teplé večeře, aby se vracely domů…

To vaříte denně?

Cameron Diaz nedávno v jednom rozhovoru řekla, že kdyby nevařila denně, už dávno by skončila v blázinci. Moje máma vařívala celé večery. Uklidila si kuchyňskou linku, udělala kávu a začala dělat všechny ty dobré věci. A já vždycky věděla, že takhle to je správně. Ženský se nikdy neměly nechat vyhnat z kuchyně. Je to nejbezpečnější místo, které v domě máte, a když uvaříte s láskou, vždycky ji dostanete zpátky.