Jak jsem běžela na skokanský můstek

Znovu na místě činu
Když si moje rodina  i mí známí klepali na čelo, proč jdu dobrovolně na takovou šílenost, věděla jsem, že to ten, kdo to nezkusí, nemůže pochopit - je to adrenalin. Já už trochu věděla, do čeho jdu - před dvěma lety jsem v rámci novinářské štafety běžela tu nejprudší část. A bylo to šílené. Nebyla jsem moc vytrénovaná a tak jsem měla pocit, že mi snad uhoří plíce. Jenže dostat se po svých úplně nahoru, to jsem musela zkusit. Do Harrachova jsme přijeli už v pátek a tak jsme se šli podívat na večerní závod - Noční sprint s Benzina, kdy se běželo jen do půlky, ale ve tmě. Když stojíte pod můstkem, připadáte si tak malí! To jako mám zítra vyběhnout? - říkala jsem si pro sebe. Měla jsem k tomuto gigantu respekt, zvlášť, když bylo po dešti a tráva a bahno běžcům podkluzovalo.

Den D
Ráno jsem byla vyklepaná a nervózní. Opravdu jsem se nepřecenila? Běžet nejprve rozběh a pak celou vzdálenost? Dají to moje nohy? Avšak čas utíkal a najednou stojím na startu a běžím. Nechci přepálit počáteční rovinku, potřebuji mít síly na stoupání. Jde to nejprve po dvou, ale kopec začíná být tak prudký, že musím po čtyřech. Připadám si, jako bych stoupala po žebříku, ale jde to překvapivě snadno. Do cíle vbíhám po dvou. Jsem v půlce kopce a tak mě zajímá, jaké to bude dostat se až úplně nahoru.

Až na vrchol
Odpoledne je odstartovaná celá vzdálenost a na tu se těším. Je to výzva. Znovu překonávám půlku, kterou jsem už jednou vyběhla a najednu se dostávám přímo na můstek. Dýchá se trošku hůře a síly ubývají, ale pořád to jde. Zapírám se rukama o stehna a blížím se nahoru. Všichni nás povzbuzují.

Slyším svůj dech i funění soupeřek. Už je to jenom kousek. A jsem tam - nahoře! Otáčím se a vidím tu krásu - celý Harrachov a okolní krajinu mám jako na dlani. Euforie a štěstí zaplavují celé mé tělo a na krku se mi houpe krásná, těžká medaile. Za tu námahu to stálo za to!