Mámu si pletou s babičkou. Bojím se, že táta umře. Úskalí rodičů ve věku prarodičů. A co na to děti?

„Je tu dneska někdo od Honzíka?“ ptá se paní učitelka na třídní schůzce. Sympatická žena v zadní lavici zvedá ruku. „Á, Honzíkovi dnes přišla babička,“ usměje se kantorka. „Babička“ zrudne v obličeji: „Ale já jsem jeho matka,“ zvládne ze sebe dostat.

Je to už delší dobu, ale stále si pamatuji, že červeň ve tváři paní učitelky měla až nafialovělou barvu. Trapně bylo i nám, ostatním rodičům. Rozpačitě jsme se dívali do země a předstírali jsme, že jsme tu zbrkle vyslovenou poznámku, za kterou by si paní učitelka asi nejradši utrhla hlavu, neslyšeli. Necitlivé komentáře okolí přitom nejsou to jediné, s čím se starší rodiče potýkají.

Počkej, až bude v pubertě

Ještě před pár generacemi by něco takového bylo spíš výjimečné. Dnes se však věková hranice rodičovství výrazně posunula. Zatímco průměrný věk prvorodičky v České republice byl na začátku 90. let kolem třiadvaceti let, dnes se pohybuje okolo jednatřiceti – a neustále roste. Přibývá i párů, které se rozhodnou pro dítě po čtyřicítce. Důvody, proč lidé posouvají rodičovství do pozdějšího věku, jsou různé: kariéra, finanční zajištění anebo jednoduše proto, že dříve neměli vhodného partnera.

Můj známý Radek loni oslavil 62.narozeniny. Z prvního manželství má dvě dospělé děti, s druhou manželkou, které je čtyřicet, se jim před deseti lety narodila dcera Marie. Jemu tedy tehdy bylo 52. „Nemohl bych se dopočítat, kolikrát jsem od známých nebo rodinných příslušníků slyšel: počkej, až bude Maruška v pubertě, tak už budeš starej dědek, a až bude končit vysokou, kdo ví, jestli už nebudeš někde na hadičkách,“ říká Radek. Má štěstí, že bere celou situaci sportovně: „Lidé nejradši ze všeho soudí a komentují životy těch druhých a s tím já asi nic neudělám.“

Na druhou stranu Radek připouští, že je ve věku, kdy má rád svůj klid. Obzvláště období, kdy byla dcera v batolecím věku a bylo třeba za ní neustále běhat, pro něj bylo velmi náročné. Na to, že maminky na dětském hřišti o Marušce mluvily jako o jeho vnučce, si zvykl a nikdy by neměnil. „Připadá mi, že když je člověk denně v přítomnosti dítěte, pomaleji stárne,“ usmívá se.

Jiná výchova?

Lze říct, že způsob výchovy dětí nějak souvisí s věkem rodičů? „Na tuto otázku je velmi obtížné odpovědět. Co se ale určitě s věkem mění, je množství energie, které rodiče celkově mají, a obvykle také finanční situace. Čím lépe jsou rodiče zabezpečení, tím vyšší bývá i jejich rodičovské sebevědomí. A rodiče s vyšším rodičovským sebevědomím jsou pak celkově vzato lepšími rodiči než rodiče, kteří si nevěří. Jenže tohle není faktor nutně související s věkem,“ říká psychoterapeut Martin Zikmund.

Zároveň uvádí, že výzkumy se zaměřují téměř výhradně na starší matky, nikoli otce. Těch přitom přibývá úplně stejně jako matek, navíc mužům na rozdíl od žen příroda dává možnost založit si první či druhou rodinu i ve výrazně pokročilém věku. Přesto se o starším otcovství málo píše i mluví.
„Máme dostatek důkazů o tom, že vyšší věk matky je spojený s vyšší kvalitou interakcí mezi ní a dítětem a tím pádem i menším výskytem emocionálních problémů a potíží s chováním u dítěte. Jejich životní a zejména vztahové zkušenosti se pozitivně promítají do kvality vztahu, který dokážou s dítětem vybudovat. Tím, že je vztah pevnější, děti se v něm cítí bezpečněji a i matky si v něm přijdou uvolněné,“ vysvětluje psychoterapeut.

Rodičovské sebevědomí, lepší emocionální stabilita a osobnostní zralost souvisí s tím, že rodič už lépe zná sám sebe. „Starší rodiče měli větší prostor odvést na sobě nějakou práci, dnes už často i formou psychoterapie. Díky tomu dokážou poznat, kdy emoce v interakci s dítětem patří dítěti a kdy jim. Tato schopnost sebereflexe jim pak pomáhá jednak lépe řešit konflikty s dítětem nebo mezi dětmi, a jednak včas identifikovat potenciálně problematické opakující se situace, takže je můžou řešit včas – typicky například svou nezvladatelnou agresi vůči dítěti. Nechci ale, aby to vyznělo, že je to faktor typický jen pro starší rodiče, protože ho osobně vídám i u některých rodičů pod třicet let věku,“ říká Martin Zikmund.

Úbytek energie

Na druhou stranu je podle něj nespornou výhodou raného rodičovství podstatně více energie, kterou mladší lidé mají. „To jim umožňuje lépe kompenzovat dopady několikaletého nevyspání. Tady bych vzpomenul výzkum, podle nějž byla ještě čtyři až šest let po narození prvního dítěte spokojenost matek se spánkem o 0,95 bodů z desetibodové škály nižší než před těhotenstvím a spánek byl o 22 minut kratší. U otců to bylo 0,64 škálových bodů a spánek byl kratší o 14 minut. Pro otce také bývá často důležité, aby byli svým dětem, zejména synům, fyzickými vzory a průvodci sporty. Na to ale musí být člověk dostatečně fit a zdravý. Aby padesátník stačil patnáctiletému klukovi, už není úplně snadno splnitelný úkol, stejně jako si jít zaběhat nebo zakopat se svým synem, když mám třeba artrózu kyčlí nebo problémy se srdcem,“ upozorňuje psychoterapeut.

A jak se dívá na to, když je rodič okolím mylně vydávám za prarodiče? „Záměny maminek za babičky a tatínků za dědečky mohou být pro dotyčné velmi bolestivé, zejména v případě, kdy je pokročilý věk rodiče způsoben třeba léčbou neplodnosti nebo špatnými vztahovými zkušenostmi v dobách, kdy už daný člověk chtěl založit rodinu, jen neměl vhodného partnera nebo partnerku. Z tohoto pohledu mi to přijde těžší pro rodiče než pro jejich děti,“ říká Martin Zikmund.

Díte v roli pečovatele

„Bojím se, že taťka umře.“ Tuto obavu mi sdělil jedenáctiletý chlapec, u kterého se v poslední době začaly objevovat úzkosti a panické ataky. Jeho otci je padesát pět let a před rokem mu objevili nádor na plicích. Není to poprvé, co jsem ve své praxi psycholožky zaznamenala obavy dětí o zdraví jejich starších rodičů.

„Faktem je, že se stářím se pojí více onemocnění jak kardiovaskulárních, tak nádorových. Většina těch druhých přichází ve vyšším věku jako důsledek celoživotní expozice volným radikálům kyslíku a dusíku a postupujících mutací některých genů, a to například kvůli kouření, pití alkoholu nebo nezdravému životnímu stylu. Zase ale platí, že záleží víc na tom, co každý člověk denně dělá pro své zdraví nebo proti němu, než na tom, kolik let mu je.“ Vážné onemocnění rodiče pochopitelně ovlivní chod celé rodiny.

„Často to otevře dveře k prohození rolí mezi dítětem a rodičem. A to se bohužel s vyšší pravděpodobností děje starším lidem. V tom, zda dítě převezme pečující roli namísto rodiče, nebo ne, však nehraje roli věk rodiče, ale to, jak si oba rodiče se vzniklou situací poradí,“ říká odborník.

„Myslím, že podstatnější je, zda si lidé dítě pořídili tehdy, když chtěli, nebo tehdy, kdy museli – ať už kvůli tlaku rodiny či přátel, nebo k tomu byli takzvaně dotlačeni partnerem či partnerkou. Člověk, který se pro dítě rozhodne, když se na něj cítí být připravený, bude sebevědomějším rodičem, schopným budovat a opečovávat vztah s dítětem,“ uzavírá Martin Zikmund.