Každý den je výzvou

Kdo tu bydlí

Říká o sobě, že vyrostla v modelovaném světle klasického ateliéru orientovaného na sever, v němž před jejíma očima tvořil její otec, malíř a scénograf Libor Fára. Kromě vynikajících světelných podmínek a umění otce měla na její vývoj zásadní vliv i maminka – světově uznávaná kunsthistorička Anna Fárová zaměřená na historii fotografie, autorka vůbec první monografie o Cartier-Bressonovi (a dalších) a pořadatelka díla Josefa Sudka. Právě ona jí k jedenáctým narozeninám věnovala první fotoaparát Leica III C, s nímž také vytvořila svoji první fotografii, portrét sestry Isabely v protisvětle. „Měla to být asi náplast na to, že mě kvůli výšce nevzali na baletní konzervatoř. Máma mi hned obstarala také skvělé učitele. Zakládat film do tanku mě učil fotograf UMPRUM muzea Jan Svoboda a vyvolávala jsem u Dagmar Hochové.“

Krasohled

Když začne v ateliéru vymotávat z bublin velkoformátové fotografie z cyklu Kaleidoskop, nepoučeně se zeptám, jestli je to fotomontáž. „Žádná fotomontáž, jenom jedno okénko v hasselbladu!“ Nenaštve se, že nevím, spíš ji to pobaví. Cítí pole neorané. „Pojďte, něco vám ukážu!“ Na tuhle výzvu reagujeme s fotografem jako děti, kterým slíbíte, že jim předvedete kouzlo. Běžíme za ní do zahrady, kde odkudsi ze zádveří vyndá obří kaleidoskop, trojúhelníkový tunel slepený ze tří zrcadel.

„Stopy po každém, kdo kdy v tomhle domě žil, ať dlouho nebo krátce, tu natrvalo zůstávají.“

"Ateliéry dnes pro mě nejsou důležité,“ říká jedna z našich nejzajímavějších současných fotografek Gabina Fárová. Mezi ztrátou jejího osudového ateliéru a tvrzením ve smyslu ,všechno své si nosím s sebou‘ uplynulo deset let. Paradoxní a zároveň symbolické je, že ji právě tehdy oslovil její bývalý spolužák, kunsthistorik, výtvarník a galerista Radan Wagner s nabídkou, aby se podílela na knize České ateliéry.

A tak Gabina, toho času bez ateliéru, navštívila se svým fotoaparátem během jednoho roku jedenasedmdesát výtvarníků, aby vytvořila černobílé portréty v jejich svébytném prostředí. „Uvědomila jsem si tehdy, jak je ateliér pro každého výtvarníka důležitý,“ říká. „Je to vstup do vnitřního světa toho človeka. Energie se tu snáze koncentruje na to, co chcete vyjádřit. Spojení se sebou samým je tu rychlejší.“

Práci na knize vystřídalo fotografování pod širým nebem. Gabina objevila zatopenou pískovnu u Sadské a Voděradské bučiny a nafotila tu jednu ze svých dalších tematických sérií nazvanou Manévry. Hlinění prvorepublikoví vojáčci tu bloudí bujnou džunglí ženských těl a obřích rostlin. Během této práce si Gabina definitivně potvrdila, že dokáže tvořit i bez vlastního ateliéru. „Lákadel v exteriéru je víc. Když budu potřebovat, mám několik možností, kde si ateliér vypůjčit. Držet si svuj je finančně náročné, nechci být jeho otrokem. A potom – mám přípravnu,“ říká a vede nás do prvního patra nevelké spořilovské vilky, kde spolu s dospívajícími dětmi bydlí už dvanáct let.

„Ateliér pomáhá koncentrovat energii, umožní člověku, aby svoje věci uskutečnil rychleji."

Dědeček tu pro jejího tatínka Libora Fáru nechal kdysi postavit prosklený ateliér s verandou, kde dnes Gabina provádí konečnou úpravu fotografií a také tu má uložené své dílo. „Část tohoto roku jsem trávila ve svém archivu, a pracovně jsem si proto letošek nazvala rok recyklace. Hledám novou formu pro staré věci.“ Impulzem k návratu do minulosti byla žádost bývalého spolužáka, výtvarníka Viktora Karlíka, aby pro jeho knihu Podzemní práce našla fotodokumentaci některých akcí, které společně s dalšími přáteli z tzv. druhé generace českého undergroundu pořádali koncem osmdesátých let.

V životě se Gabina drží zásady ,každý den poděkovat za včerejšek a začít v sešitě novou stránku‘, protože ví, že jinak by byl její nákladák pořád težší a težší. Proto prý je všude kolem tolik smutných důchodců. „Pokud jde ale o fotografování, pracuji v tematických sériích, které jsou nekonečné, což nebývá zvykem,“ říká. „Vždycky pár fotek přibude nebo objevím věci, které jsem dosud nepublikovala. A pokaždé je to překvapení."