Kritizovat, srovnávat, nebo naopak nekriticky chválit? Výchova dětí často balancuje mezi dvěma extrémy, které mohou napáchat víc škody než užitku. Psychoterapeut Martin Zikmund vysvětluje, proč rodiče své děti shazují, co tím nevědomky způsobují – a jak z toho ven, aby z dětí nevyrostli ani „loseři“, ani falešní géniové.
Možná jste to někdy slyšeli. Dítě udělá pokrok – a místo uznání přijde srovnání s někým lepším. Podle terapeuta Martina Zikmunda však taková „motivace“ nefunguje. „Dítě se nedozví nic nového. Jen to, že není dost dobré. A to si často už samo myslí,“ říká. Malé děti totiž přirozeně hledají potvrzení vlastní hodnoty u rodičů. Pokud místo podpory přichází kritika, chybí základní podmínky pro zdravý vývoj.
Řada rodičů věří, že tlak dítě vyburcuje k lepším výkonům. Zikmund ale upozorňuje na zásadní rozdíl mezi výkonem a spokojeností: „Ano, některé děti se mohou vyburcovat k výborným výsledkům. Ale ne ke štěstí.“ Podle něj se často opakuje generační vzorec – rodiče jen předávají to, co sami zažili. Důsledky ale mohou být opačné: dítě ztrácí motivaci, nebo se činnosti úplně vyhne. „Když nemůžu být perfektní, raději to nebudu dělat vůbec,“ shrnuje častý vnitřní postoj dětí.
Když dítě chce „jen být s vámi“
Zcela jiný rozměr má situace, kdy malé dítě „pomáhá“ – třeba při věšení prádla. Nejde o výkon, ale o vztah. „Děti pomáhají hlavně proto, aby mohly být s rodičem. Nebo proto, že ho chtějí napodobit,“ vysvětluje Zikmund. Odmítnutí typu „nepomáhej, jen překážíš“ tak dítě nečte jako praktickou poznámku, ale jako odmítnutí sebe sama. Řešení přitom nemusí být složité: „Když to nejde teď, nabídněte jiný čas. Důležité je, aby dítě cítilo, že o něj stojíte.“
Jedním z nejničivějších vzorců je porovnávání dětí mezi sebou. „Je to princip rozděl a panuj. Sourozence to skutečně rozdělí – někdy na celý život,“ upozorňuje terapeut. Dítě totiž neslyší jen kritiku svého výkonu, ale sdělení:ty jsi horší než ten druhý. Výsledkem bývá rivalita, žárlivost a v dospělosti i pocity viny.
Proč to rodiče dělají?
Ve většině případů nejde o zlý úmysl. „Často je to nevědomé. Rodič si řeší vlastní pocit nedostatečnosti nebo opakuje, co zažil,“ říká Zikmund. Někdy se do výchovy promítají i nenaplněné ambice: „Dítě se pak stává nástrojem k naplnění snů rodiče. Jenže tomu nerozumí – a nese důsledky.“
Ani „loser“, ani falešný génius
Extrémem není jen kritika, ale i přehnané vychvalování. Dítě, které slýchá, že je nejlepší, může tvrdě narazit na realitu.„Jednoho dne zjistí, že nejlepší není. A ten pád bývá velmi bolestivý,“ upozorňuje Zikmund. Cílem by podle něj mělo být naučit dítě zvládat neúspěch: „Nejvíc se v životě hodí umět dělat chyby a zvednout se z nich.“
A co lidé, kteří si z dětství nesou pocit nedostatečnosti? Zikmund doporučuje práci se sebesoucitem: „Zkuste k sobě mluvit tak, jako byste mluvili ke svému nejlepšímu příteli.“ Právě schopnost být k sobě laskavý může pomoci překonat jak pocity selhání, tak i pád z nereálných očekávání.
Jediný pokus
Na závěr terapeut připomíná jednoduchou, ale zásadní věc: „Dětský mozek je otevřený a citlivý. Jedna věta může mít obrovský dopad.“ A dodává: „Rodičovství je zodpovědnost. Máte v podstatě jeden pokus.“
Základ přitom zůstává stejný: bezpodmínečné přijetí, podpora a realistická zpětná vazba. Právě to dává dětem šanci vyrůst v sebevědomé – a především spokojené – dospělé.
Více o tématu se dozvíte v páté epizodě podcastu 13 hříchů rodičovství
Doporučujeme
reklama
Kdo je Martin Zikmund?
Vystudoval telekomunikační techniku na FEL ČVUT v Praze a podnikání a management v průmyslu na MÚVS ČVUT v Praze. Po 15 letech v byznysu se začal věnovat psychoterapii, absolvoval Pražskou psychoterapeutickou fakultu, Rogeriánský psychoterapeutický výcvik v Diakonii CČE a desítky kurzů a sebezkušenostních seminářů v Česku i v zahraničí. Dlouhodobě se věnuje spolupráci se Státním zdravotním ústavem a Výzkumným ústavem bezpečnosti práce v oblasti pracovní medicíny a témat ohledně stresu a rezilience. Více se o něm dozvíte na martinzikmund.cz.
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
