Sloupek o tom, jak se vyvinul vztah našeho syna k Berlínu a proč je to pro mě ta nejlepší zpráva na světě.

V červenci je to přesně rok, co jsem se odstěhovala znovu do Berlína a doprovodila sem manžela, který tu má práci. Mám za sebou konec prvního školního roku. Nesmírně náročného roku plného nečekaných událostí a protkaného momenty, kdy jsme si všichni porůznu sáhli na dno. Když to shrnu, už od začátku jsem zažívala samé jobovky. Lokální záplavy nám vytopily dceřinu školku, což se vyhrotilo natolik, že jsem s ní nakonec byla čtyři měsíce doma a musela složitě shánět školku novou. A získat místo ve školce v Berlíně rovná se skoro zázraku. Vzápětí jsem přišla o práci, kterou jsem plánovala v Berlíně dělat a musela se opět zařídit jinak. Do toho jsem bojovala s němčinou, čím déle se jí učím, tím těžší mi připadá. A nakonec jsem si musela taky vytvořit nový okruh přátel, protože na původní přátelství se mi nepodařilo navázat, případně se mí přátelé odstěhovali z Berlína pryč. Když už jsme se trochu usadili, přišla korona, která nám zamíchala mnoha plány...

ČTĚTE TAKÉ: DENÍK BERLÍŇANKY: Za uzavřenými hranicemi

Zpočátku pobytu jsme ale především sváděli táhlý boj se synem a jeho školou, kterou dost dlouho nenáviděl. Ostatně když jsme se sem loni stěhovali, největší strach jsem měla právě z integrace našeho Kryštofa. Věděla jsem, že on do Berlína opravdu nechce. Nemyslím si, že by v tu dobu před rokem někdo nenáviděl tohle město víc než on. A taky nám to dával dost často najevo. Měla jsem v hlavě proto i záložní plány. Pokud to nepůjde, sbalím děti a pojedu s nimi sama zpět. Kolikrát jsem jen slyšela přemlouvání, ať odjedeme zpátky do Česka za kamarády. I já jsem do toho měla momenty během roku, kdy jsem si říkala, proč to vlastně znovu dělám a co mi to přinese? Momenty, kdy mi bylo smutno a chtěla jsem zpátky. Momenty, kdy jsem neviděla žádný smysl téhle naší akce. Ale něco mi říkalo, že to nesmíme vzdát.

ČTĚTE TAKÉ: DENÍK BERLÍŇANKY: Berlíňanky prudí a nic jim není dost dobré! Proč se jimi inspirovat?

Ostatně tyhle pocity nejsou nic neobvyklého. Nedávno jsem dopsala poslední materiál do nové knížky, na které se podílím a která je o zajímavých Češích v Berlíně a o jejich příbězích. Jde o pestrou směs lidí všech generací a oborů. Ale v podstatě všichni to měli stejně. Všichni si prošli tvrdými začátky a museli si své místo vybojovat (i proto si vážím každého Čecha, který se dokázal prosadit v zahraničí). I s mými zpovídanými jsme se shodli, že první rok v cizině se v podstatě nepočítá, protože zhruba rok trvá, než si aspoň trochu zvyknete a zařídíte si život.

VERONIKA JONÁŠOVÁ SE SYNEM
Kryštof mě už unese a zvládl rok na základce v Německu! Foto: Veronika Ain

Jsem ráda, že je za námi a jsem ráda, že můžu říct, že jsem v Berlíně šťastná a vážím si toho, že jsme to všichni ustáli a posílilo nás to.

A víte, co náš Kryštof? Nejenže mluví skvěle německy, ale na konci školy přinesl vysvědčení s pochvalou od učitelky. A k tomu přišel s tím, že je škoda, že končí školní rok a že se mu bude stýskat! Stýskat po škole, kterou tak nenáviděl. Řekl mi, že se v sobě nevyzná. „Ještě nedávno jsem to tady nesnášel, mami a teď to tu mám rád a až pojedu do Prahy, bude se mi stýskat po Berlínu,“ svěřil se mi.

Mám radost z toho, že mě nezklamala má i intuice a že vše nakonec dopadlo dobře. A tohle jeho vyznání vynahradilo všechny těžkosti, kterými jsme si prošli v začátcích.

Veronika Jonášová vizitka

Titulka

MARIANNE S POŠTOVNÝM ZDARMA

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.

Promotion