„Promiň, teď na Tebe nemám čas!“ „S těmahle blbostma za mnou nechoď, na to teď nemám čas!“ „Ať Ti to vysvětlí maminka, ta na tyhle věci má čas!“ Je to tak, čas je jakási magická veličina, které se rodičům zejména v posledních letech nějak záhadně nedostává.

Přesto je pro zdravý rozvoj a dospívání dětí klíčová. Jak ale vypadají dnešní děti bez rodičů, které přesto nejsou sirotky?

Vždyť o nic nejde!

„No co, tak na děti nemám čas. Ale dávám jim peníze a zázemí a vždyť o nic nejde, však můj tatínek byl taky věčně pryč!“ To jsou asi nejčastější věty, které lze slyšet od lidí, které na své vlastní děti prostě čas nemají. No, nemají. Nechtějí si ho udělat. Málokdo je totiž v dnešní době vojákem, policistou, či hasičem, že by ze zákona nemohl se svým časem až tak volně nakládat, jak by chtěl. U ostatních je to otázka volby. Ano, často velmi palčivá, protože peníze jsou prostě potřeba a spousta rodičů si myslí, že právě co nejvíce peněz je pro jejich děti to nejlepší. Jenže co myslíte, vyloučí je ze společnosti spíš to, že nemají v první třídě nejnovější iPad, nebo že se jim tatínek či maminka, nebo nedej bože oba dva, nevěnují? 

Kontakt s matkou je pro nejmenší děti klíčový

Rakouský psycholog René Árpád Spitz proslul v první polovině minulého století svým výzkumem tzv. anaklitické deprese. Tento fenomén se v psychologii objevil ve 30. letech minulého století a odkazoval na zpomalený fyzický vývoj, narušený psychomotorický vývoj i vývoj řeči u malých dětí, které delší dobu pobývaly v nemocnicích, tehdy bez rodičů. Spitz zjistil a prokázal, že v prvním roku věku dítěte je kontakt s matkou pro rozvoj a přežití dítěte naprosto klíčový. 

Svůj výzkum pak dokončil na amerických vězenkyních, které porodily. Tehdejší praxe byla taková, že jim dítě bylo velice záhy odejmuto a dáno do ústavu. Jenže se ukázalo, že děti, které měly možnost vytvořit si vztah s matkou, nesly oddělení od matky ještě hůř než ty, které matku nikdy nepoznaly. V některých případech tyto děti jevily známky duševního úpadku (ztrácely dovednosti, které už uměly – lezení, žvatlání, hraní si), hubnuly nebo rovnou přestávaly jíst a docházelo k celkovému zhoršení jejich zdravotního i psychického stavu.

I větší děti rodiče pozornost rodičů potřebují

Vývojová psychologie říká, že dítě je na přerušení kontaktu s primární pečující osobou, obvykle matkou, připraveno až okolo třech let věku, v tzv. školkové zralosti. Pokud je odejmuto blízkým pečujícím osobám dříve, byť jen na pár hodin denně, může to na jeho vývoji a následném prožívání zanechat následky. Jaké konkrétně tyto následky jsou se teprve zkoumá, i na generaci československých dětí, co prošly jeslemi. Na západ od nás je přitom praxe jeslí a velmi krátké mateřské dovolené mnohem rozšířenější než u nás.

 „Už jsi přeci velká/velkej, tak nás tolik nepotřebuješ,“ je věta, kterou časově zaneprázdnění rodiče říkávají především sobě, nežli nebohému dítěti, které se jejich pozornosti dožaduje. I u dětí, které dosáhly školkové zralosti je totiž pozornost rodičů klíčová. Nejde přitom o čas, který s nimi strávíte fyzicky, ale o čas, který jim věnujete. Současná praxe, kdy rodiče sice tráví čas s dětmi, ale jeden řeší na notebooku pracovní e-maily a druhý na tabletu sociální sítě, dětem jasně říká, že ona plastová krabička s displejem je pro rodiče mnohem důležitější než dítě samo. Podobně jako kdysi bylo auto, ryby, chalupa, pole nebo sbírka motýlů. Rozdíl byl však v tom, že tam děti měly aspoň nějakou šanci do světa rodičů proniknout.

Proč děti nepozorností rodičů trpí

Ať chcete nebo ne, dokud není dítě v pubertě, tak jste pro toho malého človíčka, co nese polovinu vašich chromozomů tím nejdůležitějším člověkem na světě. To právě rodiče dávají dítěti naplňování všech jeho fyziologických potřeb (aspoň zpočátku), pocit bezpečí, lásku a dodávají mu sebevědomí. Tedy všechny čtyři faktory nezbytné, aspoň podle Abrahama Maslowa, zakladatele humanitní psychologie, pro jeho sebeaktualizaci – naplnění potřeby dosahovat té nejlepší verze sebe sama. Tedy chcete-li, pro jeho zdravý vývoj, pro vyniknutí a rozvoj jeho vloh, pro to, aby z dítěte vyrostl co možná „nejlepší“ dospělý. A ne, iPad, Xbox ani 55“ LCD televize tohle dítěti dát neumí.

Přitom nedat dítěti vztah je stejně závažné, jako když mu v potravě nebudeme dávat nějakou životně důležitou látku, jak říkává přední český dětský psycholog Jaroslav Šturma. A stejně jako u kojenců, tak i zde jsou na tom hůř děti, které mívaly rodiče, co se jim věnovali, a teď se jim nevěnují. Současné studie ukazují, že takové děti mají v dospělosti řadu vlastností totožných s dětmi, které vyrůstaly v dětských domovech. Konkrétně se jedná o následující aspekty.

Takový dospělý má sníženou schopnost setrvat dlouhodobě na jednom pracovním místě, často tedy mění zaměstnání a spíše se může stát nezaměstnaným. Dále pozná sám sebe, až když se stane rodičem, což jeho partner ale ani děti nemusí vždy úplně ocenit. Často mění vztahy, což není třeba pro založení rodiny úplně ideální. Obvykle mívá nižší vzdělání, než odpovídá jeho inteligenci, bez dostatečné lásky od rodičů totiž není podle Maslowa cesty k získání sebevědomí. A konečně, častěji je trestaný ve vězení. Rodiče, které na děti nemají čas, jim to totiž obvykle kompenzují rozvolněnými pravidly, a to se pak v dospělosti na pevná pravidla daná zákony hůře zvyká.

Nezapomínejte na své děti

Vidím to bohužel dnes a denně. Děti, které nemají pozornost svých rodičů, trpí. Neumějí a možná někdy ani nechtějí to pojmenovat. „Přeci tatínek má tolik práce, tak ho nebudu zatěžovat svými problémy!“ A tak se na mnohé problémy ocitají samy. Navenek se to projevuje tak, že najednou „zlobí,“ zejména ve škole. Ve skutečnosti je to však často volání po pozornosti rodičů. Když totiž budu propadat, tak už se mi rodiče prostě budou muset věnovat, ať chtějí nebo ne. Asi netřeba říkat, že mnozí rodiče to jako prosbu o pozornost a trochu svého času ne vždycky pochopí.

A tak mám na vás jednu prosbu – nezapomínejte na ty minilidi, co s vámi bydlí. Každá minuta vaší plné pozornosti a bezpodmínečné lásky a přijetí se v jejich životě mnohonásobně zúročí. A je naprosto zjevné, že pro plnou pozornost dětem budete potřebovat i spoustu času, který budete moci věnovat jen a jen sobě. Jen pro jiné, v dlouhodobém horizontu vlastně nepodstatné věci, nezapomínejte na své děti. To ony na tomhle světě po vás zůstanou, ne hotový projekt pro korporaci a ne milion na účtu. To vaši bezpodmínečnou lásku a plnou pozornost dítě potřebuje, aby se mohlo rozvíjet a potřebuje je právě a jen od vás. A pokud ho přesto donutíte k tomu, aby si je zkusilo najít u babičky, strejdy, učitele, trenéra, nebo vůdce místního „gangu“, jednoho dne se vám to patrně nepěkně vrátí.


O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich nevědomé vzorce a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu JeČasNaZměnu.cz a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech. Více o něm se dozvíte na jeho stránkách www.nekouc.cz.