Běžně dodržuju všechna nařízení týkající se promazávání pleti, čištění zubů, nanášení makeupu a pobytu na slunci. Ovšem nedávno jsem fatálně selhala.

Červen nebyl nic moc, ale kolegyně, které jej postupně trávily ve Středomoří, vnášely do kanceláře nepěknou, zlatavou barvu – tedy definováno vybledlým závistivcem, který se od počítače zvedá výhradně v okamžiku, kdy je nutno převézt děti z bodu A do bodu B. A zatím nikdo, ani odborníci v Dell, Apple, ani jinde nemysleli na uštvané redaktorky, které sedí dnem i nocí u počítače a trochu zdravé barvy by také uvítaly… Nic, nula, nada. Poznám vlastní živočišný druh na hony daleko. Podle tiku v oku a tvarohovité barvy v obličeji.

Snažila jsem se zdravý odstín dohnat samoopalovacím krémem, ale jaksi jsem zapomněla, že ten nenaučí pleť být proti slunci odolnou. Poprvé jsem tedy celé své tělo vystavila slunci před několika dny. První prázdninový den byl totiž ukázkový. Popíjela jsem drinky u bazénu, chytala bronz a s ohledem na to, že už jsem byla trochu opálená – samoopalovákem, zvolila jsem nejnižší UVA filtr. Proč taky vyšší, když hnědou barvu už jsem měla, že.

Stačily tři hodiny, abych pochopila, jaký rozdíl je mezi opálenou pletí a vzhledem opálené pleti. Pro přesnost: nebyla jsem opálená, stala jsem se rudochem. Kůže mi byla malá a jen ztěžka jsem se doplazila z bazénového lehátka na pokoj. Kde mě ve sprše bolela každá kapky vody dopadající na iritovanou pokožku, ale také otření se heboučkou osuškou se změnilo v peklo. Nemluvím už o tom, že najít oblečení na spálenou pokožku bylo také složité. Nesnesitelná muka mi způsoboval i samotný pohled na spodní prádlo. Nakonec jsem šla na večeři naostro, byť jsem to udělala poprvé v životě a celou dobu pobytu na terase hlídala hedvábné šaty, aby je vítr (v absolutním bezvětří), nerozfoukal.

Jediné, co mi mé tělo dovolovalo, bylo ležet na zádech v posteli. Pít hodně hodně vody a nepřikrývat se. Dokonce prsty jsem si spálila tak, že jsem nebyla schopna psát sms s SOS signálem. Ale nakonec, i přes mou post sluneční ztuhlost se mi podařilo informovat pár lidí o vlastní blbosti. Radili různě: nanášet na pokožku jogurt, tvaroh… Koupat se v heřmánku, v chladné vodě…. A kde to jako mám vzít na samotě u lesa, v penzionu uprostřed noci, to mi neporadil nikdo.

Závěr? Sice každoročně píšu dva tři články na téma, jak je slunění nebezpečné, varuju ty, kdo po dvaceti letech vzdělávacích programů dermatologických společností ještě nepochopili, že slunit se bez jakýchkoliv přípravků je sebevražda. A já ji spáchala. Teorii mám zmáknutou, praxe pokulhává. A dnes? Jestli vylezu na slunce, pak jedině zády k němu.

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Nikdy se nehádej se svým psem

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Plavková odyssea

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Neopouštěj staré známé pro nové…

Promotion