FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Nikdy se nehádej se svým psem

Proč to všechno píšu? Nedávné venčení se nám totiž změnilo v malé drama a přitom začalo tak nevinně. Viki šla se mnou s tím, že probereme holčičí věci, které starší ségry slyšet nemají. Jak jsme se tak zapovídaly, Atynka vycítila příležitost a konečně se jí to povedlo: Od štěněcího věku nenávidí sousedovy rododendrony. Kromě toho, že v minulém životě byla nejspíš křovinořez, takže jí vadí, jak si na té předzahrádce neorganizovaně rostou, ví, že k nim, za běžných okolností, nesmí. Já se vykecávala s dcerou, vodítko bylo na volno… Tak na ně vlítla. A jeden z velmi krásných keřů překousla. Vítězoslavně se otočila k domovu, s keřem v tlamě jako trofejí. Nebyla pod ním vidět a mě došlo, že by celá ulice neměla vědět, že náš pes žere keře. „S panem sousedem se dohodnu, škodu nahradím,“ blesklo mi hlavou, „jenže co reputace našeho psa?“ Skočila jsem po Aty, docela hezkou šipkou sklouzla po větvích keře přímo k tlamě, uchopila nejsilnější větev – a to jsem neměla dělat. Aty se rozhodla, že tak to nenechá a trofeje se nevzdá. Překousla, aby si ji přidržela pevněji, jenže si nevšimla, že s ní skousla i další materiál – mou ruku.

Mezi námi, zabolelo to víc, než porod s epidurální analgezí, takže jsem příslušně podle toho zařvala. S ohledem na to, že z rány hodně tekla krev (která je na asfaltu v naší ulici asi dodnes), já ječela, Viktorka se přidala. A Atynka přidala na stisku. Trofeje se zkrátka nevzdá, že. Poučena z příruček jsem věděla, že jí musím polít vodou, případně přidusit čumák tak, aby začala dýchat tlamou – a tím pádem ji otevřela, ruku mi pustila. Voda po ruce nebyla, tiskla jsem jí čenich. Aty v amoku, Viktorka taky. Slyšely mě další dcery a vyběhly z domu s pocitem, že se něco strašného muselo stát – Atynce.

Mezitím projížděl kolem pán ve stříbrné octavii (zajímavé, jaké detaily si pamatuju…), přibrzdil a chtěl mě zachránit, což mě potěšilo, protože nic nesnáším tolik jako lhostejnost kolemjdoucích. Nevěda nic o staffících, začal Atynce mezi zuby páčit jinou větev – s pocitem, že ta půjde po jiné návnadě a pustí mou ruku a keř číslo jedna. Šeredně se spletl. Staffík když se rozhodne, že je něco jeho, prostě nepustí. Je takový: tvrdohlavý. Takže Atynka udělala jediné možné, co jí velela její stavovská čest. Přidala na stisku, aby někoho ani nenapadlo, že by byla ochotná směnit.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem s sebou švihla, pes se lekl, pustil ruku i větev a díval se, co že za hru jsem to zase vymyslela. Děti jí odvedly domů, já na ruku dostala sterilní ubrousky od pána s autolékárničkou, dětičky zavolaly záchranku…

Vlastně banální konec, chtělo by se říci, ale mé doživotní následky se dají shrnout do několika bodů:

1. Jestliže někdo v ulici dosud netušil, že Aty hryže větve, teď už to stoprocentně ví.

2. Od mnoha lidí jsem, po vyprávění tohoto příběhu, slyšela, že bych měla Aty nechat okamžitě utratit. Proč? Kvůli mojí vlastní blbosti?

3. Ne, nemám nevychovaného psa. Do misky se žrádlem jí sáhnout můžu, stejně tak jako sežere plátek salámu položený jí na packu teprve v okamžiku, kdy dostane povel. Jen tehdy v tom ajfru z úspěchu prostě zapomněla, že ruka, která jí živí, se zkrátka nekouše.

4. Můj tatínek má oblíbené úsloví o tom, že nešikovné maso musí pryč. Teď už vím, co tím myslí.

5. Hodně lidí si taky myslí, že chci tímto příběhem očernit plemeno Staffordshirský bulterier. Naopak. Kdyby tomu tak bylo, sepsala bych to celé jinak a ne tak, že jde o mou nepozornost a chybu. Staffíky i nadále považuju za nejlepší psí plemeno a ať si někdo zkusí přesvědčovat mě o něčem jiném.

6. Psí rány se nešijí. Jen motýlkují, nebo drénují. A jakkoliv velká je třeba přeléčit antibiotiky. Kvůli bakteriím.

7. Já nemít tu svou smečku, nemám o čem psát… I to je dobré vědět.

Co vy a vaše psí příběhy, máte nějaké?

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Plavková odyssea

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Neopouštěj staré známé pro nové…

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Škola v přírodě – aneb prázdniny pro rodiče?