Nedávno jsem se s dcerami, které považuju za veskrze pubertou zkažené, vydala na oběd a nákupy do obchodního centra. Kdo nemá pubertu doma, nepochopí, jaký stres mě čekal, protože výběr kalhot podle toho, jaké nosí ta či ona youtuberka, to je náročná disciplína… V každém případě, naše odpoledne nakonec dopadlo úplně jinak.

Zaparkovala jsem na střeše obchoďáku a věděla, že mě čeká nelehké odpoledne. Během deseti minut se moje děti pohádaly o to, kde se vlastně bude jíst, já chtěla být někde hodně daleko, jak je mým snem, inhalovat třeba vůni levandule v Provence. Během několika sekund si dcerky vyčetly i pořadí narození, pak se na mě obrátily, abych rozsekla nějakým moudrem jejich spor. A já měla všeho dost: „Až se uklidníte, najdete mě v autě,“ prohlásila jsem a odešla středem… K autu jsem už ale nedošla. Přes cestu mi přeběhla vystrašená kachna a za ní šest kachňátek sotva vylíhnutých. Kachna na střeše evidentně hledala klidnější místo, což se jí ale za burácení motorů rozhodně povést nemohlo. Lidé si je fotili, sdíleli a komentovali celou situaci: „Co tady dělá to zvíře? A je to vůbec hygienické? Zavolejte někdo ochranku…“ Jenže nevolal nikdo.

Aniž bych věděla, že mám dcery v patách, rozhodla jsem se jednat. „Musíš ty kachny dostat na trávu“, promluvil ve mně instinkt lovce, o kterém jsem měla pocit, že se probouzí jedině v okamžiku, kdy je třeba ulovit maso v supermarketu.

Velká kachna se lekla zběsilého mávání mých paží a otočila se směrem, kterým jsem potřebovala, jenže její mláďata? Stejně zpovykaná, jako ta lidská. Prostě si dělala, co chtěla. Neobjevit se mi v zádech děti, které rychle pochopily vážnost situace, nevím, jak by to s ptačí rodinkou dopadlo. Aniž bychom si řekly něco dalšího, než: “Musí se dostat tamhle na ten trávník,“ jsme rozvinuly rojnici, mláďatům, i přes sykot kachny dospělé, pomohly přes obrubníky a dokonce si stihly všimnout, že to šesté kachňátko se chová úplně stejně pitomě, jako to v té pohádce o Ošklivém káčátku. Zakopávalo, kde nebylo o co, otáčelo se pořád jiným směrem, zkrátka bylo úplně hloupé. Zato ovšem nejkrásnější.

Nakonec se nám v rojnici povedlo dostat kachnu i s mláďaty na trávník a pod keře. Kachna máma si sedla, kachňata naskákala na její záda… Jenže co dál? Když odejdeme, kachna se zase vydá hledat rybník, který na střeše obchodního centra nenajde. Maximálně ji, nebo její mláďata někdo přejede.

Zavolali jsme Policii a následně Záchrannou stanici. Počkaly, a kachny v bezpečí udržely další hodinu. Navíc se během té doby nikdo nehádal, nic nikomu nevyčítal: Zkrátka jsme dělaly, co je třeba. Od záchranáře, který je vyzvedl, jsme se rovnou dozvěděly, že ve stanici mají tři opuštěná kachní mláďata, takže je dají dohromady a ještě večer vypustí na rybník. Nezachránili jsme tak šest, ale rovnou devět mláďat.

Podtrženo, sečteno, mám ze svých mláďat dobrý pocit. Když námi zachráněné kačky odjely směr rybník, sedly jsme si na chodník, poplácaly se po zádech a nejstarší z mých holčiček prohlásila, se slzou v oku: „Mami, viď že z toho nebudeš dělat žádné drama a hlavně o tom nepiš! Tohle je přece normálka a udělal by to každý. Tak co, nedáme si zmrzku?“ Sakra, neměla bych tohle svým dětem říkat já? A pak, že je puberta veskrze špatná. Není.

Ale sorry jako, vypsat se z toho, jak jsem na vás pyšná, zkrátka musím. Z radosti, že se mi povedlo vychovat nesobecké děti. I kdyby nic jiného, tohle se počítá. Zachovaly jste se líp, než leckterý dospělý. Je fajn, že víte, že maličkosti mění svět.

Autorka textu: Klára Kotábová

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Všechno je tvoje vina

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Opravdu muži zrají jako víno?

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Podvýživa jako nová obezita

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Písní k trvalé pohodě

Promotion