Máte dceru ve věku 3 až 16 let? Zkuste svého manžela poprosit, jestli by jí nemohl říct některou z následujících vět. „Mařenko, necpi se tak, budeš mít velkej zadek!“ „Nepřibrala si trochu?“ „Tyhle úzký kalhoty si nekupuj, nevypadá to na Tobě dobře.“ Říkáte si, že jsem se teď asi zbláznil? Já ne. Tohle někteří rodiče svým dcerám skutečně říkají. A ano, dokonale a efektivně tím svým dcerám ničí sebevědomí. A teď co s tím…
foto: Getty images
Holčičky, které se nenávidí
Již nějakou dobu se podrobněji zabývám tématem ženskosti. A mnoho žen se prostě nenávidí za to, jak vypadají. Na seminářích o Ukradené ženskosti, které občas pořádám, jsem to slyšel už mnohorkát. I pár klientek se mnou tenhle problém řešilo. Je mi z toho smutno.
 
Přitom se překvapivě často opakuje stále tatáž příčina, chyba jejich vlastních rodičů, kteří v nevhodnou dobu nevhodně komentovali jejich vzhled. Od jakoby nevinného „Asi bys neměla jíst ten dort,“ až po „Strašně si přibrala, dělej se sebou něco, takhle se mi vůbec nelíbíš,“ což pro třeba dvanáctiletou holčičku, které to řekne její tatínek, může být zcela zničující. 
A tak se tyto holčičky za svůj vzhled nenávidí. A mnohé z nich v tomto ohledu vydrží být holčičkami klidně další desítky let. Bez ohledu na to, jestli jejich vzhled dospěje do situace, kdy od rodičů zase uslyší, že jim to sluší. Řada z nich si z toho dokonce může odnést poruchy příjmu potravy, jak se eufemisticky říká život ohrožujícím nemocem jako je např. bulimie, či mentální anorexie.
 
Kde je problém u dětí?
Asi by bylo fér říct, že tento problém se netýká výlučně holčiček. Bojovat s ním může i mnoho chlapců. Obecně problematičtější je, pokud tatínek komentuje vzhled holčičky a maminka vzhled chlapečka. Zejména ve věku od 3 do cca. 5 až 6 let. Tehdy z pohledu psychoanalytické teorie nastává fáze tzv. oidipského konfliktu, kdy si holčička chce mnohdy i vědomě a doslova vzít svého tatínka, až bude velká. Cokoliv řekne tatínek o jejím vzhledu je svaté. Však si vzpomeňte, když jste po uši zamilovaly do svého partnera a on vám řekl, jak jste krásné… Tak přesně takové to je! I to, když by vám řekl, že jste tlusté!
 
Dalším velmi citlivým obdobím je podle vývojové psychologie věk mezi 12 až 16 lety, kdy dítě hledá svou vlastní identitu a trpí nejistotou ze své pozice mezi lidmi. Dítě chce být jedinečné, ale v nové pozici si není jisté. Řeší psychosociální konflikt, který je pro jeho další vývoj určující. Pokud holčičce v této fázi zkritizujete její jedinečný vzhled a dáte jí najevo, že ji takovou nepřijímáte, protože v tom vypadá „tlustě,“ „ošklivě,“ „jako šlapka“ a jiné „pěkné věci“ je to, jako byste své milované ratolesti do břicha bodli nůž. Nejen, že jí můžete způsobit problémy s jejím vlastním pojetím její rodící se ženskosti, ale můžete také na dlouhé roky zpomalit její další psychický růst. 
 
Kde je problém u rodičů?
Málokterý rodič z pusy vypouští tyto věty, aby cíleně ubližoval svým dětem. I když i tací jsou mezi námi. Ti by se měli jít okamžitě léčit, a to myslím naprosto vážně. Řada rodičů podobné komentáře týkající se vzhledu a tělesné stavby svých dětí vypouští „z legrace.“ No, dítě se jim určitě smát nebude. 
Pak jsou tu ti, kteří to, obvykle nevědomě, dělají ze závisti či zášti. Tatínek, kterého podobně hezké dívky v jeho rané pubertě odmítaly, maminka, která byla ve stejném věku „tlustá a ošklivá“ (nezřídka dle hodnocení svých vlastních rodičů), zatímco dcerka je v jejích očích idolem všech kluků ve třídě. Pokud vás na vzhledu vašeho dítěte skutečně něco niterně štve, je za tím něco víc a vyplatí se to řešit s odborníkem pokud možno včas.
 
A konečně, zejména v dívčí pubertě, tu máme ryze ochranářsky motivované zásahy, kdy ti osvícenější rovnou řeknou ono pověstné: „Vypadáš v tom jako šlapka!“ a ti sofistikovanější řeknou třeba: „Ty minišaty si ven neber, máš v nich tlustá stehna. Vezmi si radši tady kalhoty…“ a pytel od brambor, aby si nebyla sexuálním objektem pokud možno vůbec pro nikoho, a nejlépe až do 30 – aspoň to tam často zůstává nedovyřčeno.
 
Co s tím?
NIKDY! Ale opravdu NIKDY nekomentujte negativně vzhled svojí holčičky, což platí zejména pro tatínky, a ideálně ani chlapečka, což platí zejména pro maminky. Pokud máte strach, že pro někoho bude sexuálním objektem, vy jste doma ti dospělí, máte pusu, můžete jí to říct. Za pitomce jste u puberťačky už stejně dávno kvůli úplně jiným věcem, takže toho se bát fakt nemusíte. 
 
Na oblíbené ženské záludné otázky typu: „Nevypadám v tom tlustě?“ holčičkám odpovídejte tak, aby věděly, že je máte rády. „Mně se líbíš ve všem, jsi moje holčička,“ je určitě mnohem lepší než: „Lezou ti špeky z kalhot.“ 
Pokud chcete svou dcerku navíc potěšit, můžu vám dát k dobru ještě jeden „trik“ – vždycky ji něco pochvalte, ale musí to být autentické. Na každé ženě je vždycky něco krásného – oči, úsměv, rty, - ne prsa a zadek dceři fakt jako otec nechvalte, byť obojí může být také krásné – účes, make-up, nohy, různé kusy oblečení, náušnice, náramky, mašle (či u malých dětí různé berušky apod.) do vlasů, atd., atd. Vždycky je co autenticky pochválit! 
 
Holčička je začínající žena a žena věnuje velké úsilí tomu, aby sobě i ostatním připadala krásná. Mimochodem, ženy na mých seminářích krásu pokaždé jmenují jako jednu z nejdůležitějších charakteristik ženy. A na kráse je navíc krásné to, že je vysoce individuální!
 
Co když už nejsem dítě
Ne každé holčičce se v životě poštěstilo, že měla osvícené rodiče, kteří se negativním komentářům jejího vzhledu a zejména hmotnosti vyhnuli. Řešení tohoto problému je v dospělosti bohužel psychicky i časově náročné a záleží na „velikosti rány.“ Mnoho žen se s tím nakonec zvládne vyrovnat samo. Naštěstí tu totiž máme jiné muže než otce, jejichž zvýšený zájem o danou dívku v budoucnosti dokáže ledasco napravit.
 
Ne vždy však musí být taková rána uvědomovaná. Typicky, pokud úzkostně – tedy nutkavě a nad míru, která je vám osobně příjemná – potřebujete pečovat o svůj vzhled, může za tím být právě problém tohoto rázu. A nemusí to být jen rodiče, kdo ho způsobil. Někdy postačí i bratr, bratranec, strýc, prarodiče a mnohdy „pomohou“ i spolužáci ze školy. V každém případě efektivním nástrojem, jak se osvobodit od těchto jizev mládí, bývá psychoterapie. Ta ani zdaleka není jen pro psychicky nemocné. Je i pro ty, kteří se ve svém životě či těle cítí být nesvobodní a nespokojení.
 
O autorovi
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Pořádá semináře o ženskosti a je také autorem blogu JeČasNaZměnu.cz. Více o něm se dozvíte na jeho stránkách www.nekouc.cz.