Psychopat, ač slovo libozvučné, je v této chvíli odborně neobsazené. To, co byli psychopati v minulém klasifikačním systému, jsou dnes už nejméně tři desetiletí porouchané osobnosti.

Termín psychopat je tedy momentálně volný a badatelé v této oblasti by jej rádi přidělili nevelké skupině našich bližních, která se vyznačuje tím, že její příslušníci neprožívají strach. Jejich mozek je sice na pohled stejný jako mozek jejich ustrašených sousedů, ale chybí v něm spojení mezi primárním centrem strachu a centrem uvědomění si této emoce.

K tomu patří ještě jistá dávka nebržděnosti – vznešeně impulzivity – a různě bohatá přísada ničemnosti a podlosti. Nicméně té tam nemusí být moc, jak dokazují odvážní, kteří zachraňují, objevují, přistávají na Měsíci nebo v řece Hudson a jsou „bez nervů“, ale přitom slušní.

Čudlíky normality

Oxfordský psycholog Kevin Dutton říká, že lidské vlastnosti si můžeme představit jako pult zvukaře, na němž jsou některé rejstříky (to jsou ty čudly) vytaženy nahoru na doraz a jiné spíše skromně přikrčeny téměř u nuly.

Když si představíme, co všechno umí udělat strach, a teď si to na chvíli odmyslíme, nedivíme se, že psychopatům se neklepou rozčílením ruce, nepotí se hrůzou, nemektají trémou. Naopak jsou sebejistí a působí tak na všechny okolo. Tím automaticky zaujímají vedoucí role a dostávají se...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LEDNOVÉ MARIANNE

titulka