Narodil se v Československu, ale vyrůstal v Americe. Prapravnuk Tomáše Garrigua Masaryka, umělec Tomáš Kotík, byl ale v době sametové revoluce v Praze. Jak vzpomíná na tehdejší atmosféru? Jak se mu žije s odkazem slavné rodiny? A co si myslí o ženách? O tom všem jsme si povídali, když jsme se potkali znovu po třiceti letech.
Promotion

Byl konec září 1989. Vzduch voněl babím létem a já jsem nastoupila do posledního ročníku filozofické fakulty. Bylo mi dvacet dva, budoucnost jsem měla jasně nalinkovanou – po studiích budu překládat nebo učit na gymplu. Ale srdce mě táhlo ven. Anglie, Amerika, to byl můj sen! Jenže v Československu byl socialismus, nemohli jsme cestovat na Západ, noviny psaly propagandistické žvásty a mně se zdálo, že to tak bude napořád. Tak jsem vplula do studentského života a žádné velké vzrůšo nečekala. 

Potkala jsem ho v menze ve Voršilské ulici. Vysoký kudrnatý kluk na mě spustil americkou angličtinou, jestli si může přisednout. Wow! Nevěřila jsem vlastním uším. Já vím, jak směšně to teď zní, ale v té době bylo setkání s rodilým mluvčím z USA, jako kdyby na Zemi přistál E. T. mimozemšťan. Dozvěděla jsem se, že Tomáš přijel na stáž na UMPRUM, ale z jaké pochází rodiny, to mi neřekl. Zjistila jsem to náhodou, když jsme se jednou měli sejít na Malostranském náměstí, ale on nepřišel. V té době, milé děti, nebyly mobily, takže mi nemohl zavolat, že je nemocný. Poslal tedy svou babičku, aby mě vyzvedla na zastávce. Elegantní dáma se mi představila jako Herberta Masaryková. Odvedla mě do skromného bytečku na Maltézském náměstí, kde mi ze všech indicií došlo, s kým mám tu čest. S Tomem jsme pak zažili krásnou podzimní romanci. V listopadu jsme na sebe už neměli moc času, on se zapojil do okupační stávky na UMPRUM, já jsem pomáhala zahraničním novinářům. Naše cesty se postupně rozdělily a neviděli jsme se třicet let. 

Střih. Je rok 2019 a Facebook nás zase propojil. Píše, že přijede do Prahy. Potkáme se? Odepisuju, že ano. Pak zprávu mažu. A několikrát dokola. Jsem o třicet (!) let starší. Uvidí mě a řekne si: fíha, ještě že jsem si ji nevzal, to bych dopadl… Nakonec seberu odvahu a souhlasím se setkáním. Vždyť o co jde? Jsem vdaná, spokojená. On má určitě taky rodinu. A čas nám plyne stejně.
Čeká na mě před Martin’s bistrem na Vinohradech. Je pořád štíhlý, má i stejně rošťácký pohled jako před třiceti lety. „Hey, so great to see you, you haven’t changed at all,“ hlaholí. Uff. Tak to bychom měli.

Tomáši, myslím, že bychom měli našim čtenářkám vysvětlit, kdo vlastně jsi. 

Jsem sochař, malíř, muzikant a kurátor. A taky jsem prapravnuk T. G. M., pravnuk Herberta Masaryka, vnuk Herberty Masarykové, syn kurátorky Charlotty Kotík a skladatele Petra Kotíka.

Kolik ti bylo, když jste v roce 1970 emigrovali?

Devět měsíců. Celý život jsem prožil v Americe.

Jezdil  jsi do Čech už před listopadem ’89?

Ano. Naši žádali o možnost příjezdu do Československa hned v sedmdesátých letech, což bylo samozřejmě zamítnuto. Až v roce 1977 přišel dopis, kde stálo, že pokud rodiče zaplatí zpětně svoje školné (běžná praxe tehdejšího režimu u emigrantů, pozn. redakce), umožní nám sem jezdit. Rodiče to uhradili, protože pro ně bylo důležité, abychom s bratrem poznali naši rodinu.

Takže tě v osmi letech vzali poprvé do Prahy. Jaký jsi z toho měl pocit?

Bylo to velké dobrodružství, ale už tehdy jsem cítil zvláštní atmosféru. Vybavuji si třeba, jak jsme byli navštívit novináře a muzikologa Ivana Medka krátce před tím, než ho donutili k emigraci. Politicky jsme se angažovat nemohli, protože by nás už nikdy nepustili zpět. 

Sledovali vás tajní?

Určitě. Ale myslím, že jim nestálo za to nám něco udělat, protože kdyby proti nám šli, spustilo by to vlnu protestů. Snažili jsme se moc neprovokovat a oni nás nechali na pokoji. V roce 1989, když jsme se my dva potkali, jsem dokonce mohl studovat v Praze, a navzdory přísnému režimu přicházeli i další Američané. Stát tehdy přijímal stále více cizinců. 

A s nimi také více tvrdé měny…

A také více tvrdé měny. Podmínky se zjednodušily, myslím, že to bylo vlivem Gorbačova.

Pojďme se vrátit v čase do začátku vaší emigrace. Jak se to seběhlo?

Můj otec je skladatel, dirigent a flétnista, takže se díky tomu dostal pracovně do světa už za minulého režimu. Vystupoval s hudbou Johna Cage na univerzitě v Buffalu, kde mu zařídili angažmá. Nejdřív tedy odletěl on a pak se k němu přidala moje maminka na turistické vízum. Teprve když byli spolu, zažádali o azyl. V té době Amerika vítala imigranty z východního bloku ochotně, dostávalo se jim speciální péče. Bralo se to jako vyjádření antikomunistické politiky.

Byli jste něco jako VIP.

Neřekl bych přímo VIP, ale byli jsme považováni za zvláštní kategorii imigrantů, takže všechna ta administrativa byla jednodušší.

Jak jste prožívali první roky v emigraci?

Zpočátku si rodiče nebyli jisti, zda se vrátíme, nebo ne, takže jsme o Čechách moc nemluvili. Chtěli, abychom se plně soustředili na integraci do amerického stylu života, abychom neměli přízvuk, aby se z nás stali Američané. To byla naše nová realita. Ale jakmile jsme začali navštěvovat babičku Herbertu v Praze, všechno se změnilo. Moc jsme se těšili na ty návštěvy, dozvídali jsme se o babičce a celé rodině spoustu zajímavostí. Konečně jsme navázali vztah, který se stal krásnou součástí našich životů. 

Jaké to bylo, vyrůstat v rodině takového významu?

V New Yorku nikoho nezajímá, že jsi Masaryk. Žádné dveře ti to neotevře. Nikdy jsem tedy neměl komplex z toho, že bych byl výjimečný. Což bylo dobré. Moje maminka často říkala, že ví, kdo je, ale že je ráda, že nemusí tu roli prožívat každý den. Měla svůj vlastní život, který nebyl postavený na jejím původu. Hledání vlastní identity jí hodně pomohlo i v kariéře. Já jsem si svého původu vždy velmi vážil, ale musím říct, že bylo o moc lepší vyrůstat jako normální kluk, kterého nikdo moc nesleduje.

Co ti babička Herberta vyprávěla o Tomáši G. Masarykovi?

Vždycky o něm mluvila jako o člověku inteligentním a otevřeném novým názorům. Byl to skvělý státník, ale hlavně dobrý člověk, který nade vše stavěl upřímnost a liberální myšlení.

Zmínila někdy babička, jaký byl jeho postoj k ženám? Z historických pramenů vyplývá, že měl rád pokrokové a nezávislé dámy. S jednou takovou se i oženil.

Ano. Moje praprababička Charlotte se narodila v Brooklynu a moje babička vždy zdůrazňovala, jaký respekt k ní T. G. M. choval. Kvůli ní konvertoval od katolíků k protestantům a vzal si její jméno. I já jsem byl odmalička obklopen silnými a nezávislými ženami. Vidím to i na své mamince, která je velmi schopná a samostatná.

Takže tě silné ženy neděsí? Někteří muži je „nedávají“.

Rozhodně ne, právě naopak. V Americe máme spoustu problémů kvůli tomu, že ženy cítí, že nemají stejné příležitosti jako muži. Je to dlouhodobé téma, ale teď se o něm alespoň začíná více otevřeně mluvit. Nejlepší zdroje našeho národa by měly spolupracovat. A polovinu národa tvoří ženy. Pokud tyto zdroje nevyužíváme, jsme pošetilí blázni!

Podpořil bys ženu prezidentku? Volil jsi Hillary Clinton?

Ano, určitě. Já jsem Hillary volil. Bohužel jí uškodilo propojení s Billem Clintonem, měla proti sobě logicky celou republikánskou politickou mašinerii.

Je podle tebe Amerika připravena na ženu prezidentku?

Já doufám, že budeme mít prezidentku, ale pořád hraje roli silný náboženský aspekt. V Americe je hodně věřících, kteří se řídí Biblí do té míry, že vidí ženy v tradiční konzervativní roli, v podstatě pouze jako služebnice mužů. Je těžké proti tomu bojovat. Ale já si myslím, že...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LISTOPADOVÉ MARIANNE

titulka

Promotion