Eva Burešová & Přemek Forejt: Zamilovaní až po uši

Vzpomenete si na moment, kdy mezi vámi přeskočila jiskra?

Eva: Pamatuji si, kdy jsem si uvědomila, tady se něco děje, ale kde přesně se to stalo, si chci  nechat jen pro sebe. 

Přemek: Já to věděl hned, když jsem ji viděl v Tváři (pořad Tvoje tvář má známý hlas, kde byl Přemek v jednom dílu hostem, pozn. red.), a myslím, že to na mně viděla celá republika.  

Takže ten okamžik máte dokonce zaznamenaný na kameru. Kdo koho první oslovil? 

Přemek: Určitě chcete slyšet, že já jsem jí napsal jako první, ale ona uháněla mě. Strašně. 

Eva: To není pravda! Hned ten večer, co jsme se potkali, jsem zapomněla, že tam vůbec byl. 

Přemek: Dobře, byl jsem to já. Napsal jsem Evě, že jí to moc slušelo, a pak už to šlo ráz naráz. 

Čím vás Eva okouzlila?

Přemek: (chvíli přemýšlí) Naprosto vším…

Eva: Nevíš, viď? Byla to prostě holka no, to stačilo. (smích)

Přemek: Mně se líbilo, že je to obyčejná okouzlující holka, která je neskutečně talentovaná, hodná… i na mě někdy. Je cílevědomá, hrozný dříč, jde si za svým. Není to člověk, který by čekal, až mu něco samo přilítne, ale jde tomu naproti. A je velice milá a chytrá. 

Eva: To bych dala do titulku! 

Přemek: A samozřejmě mě neskutečně přitahuje.

Evo, čím vás zaujal Přemek?

Eva: Asi tím, jak je bezprostřední.

Přemek: Máme jen šest minut, to nestihneš všechno říct.

Eva: Zaujalo mě, jak je kamarádský, vysmátý, na všechny milý, vtipný. Nebyl to žádnej ufňukanej kuchař z televize. On má zvláštní auru, lidi si ho okamžitě zamilují, a to se mi líbilo. Všichni v mém okolí si ho oblíbili, měla jsem pocit, jako by se s mými přáteli a rodinou znal několik let, a přitom se s nimi teprve seznámil. Taky se mi líbilo, že si na nic nehrál. Je to člověk, který si věří, protože jenom když člověk věří sám sobě, může působit takhle uvolněně. Tím mě odrovnal. 

Každý máte spoustu práce a svých projektů, Přemek musí navíc hodně času trávit v Olomouci, kde má restauraci. Jak se vám daří najít si společný čas?

Eva: Když má člověk druhého rád, zařídí se tak, aby ho vídal častěji. My asi plánujeme víc dopředu, kdy se uvidíme, kam pojedeme. Denně si voláme. Přéma je první člověk, kterému zavolám, když se mi něco stane, něco zažiju. V téhle době už to není taková překážka, když lidi žijí daleko od sebe. Někdy je to smutnější, ale nehroutila bych se z toho, jsou mnohem horší věci, než že někdo bydlí 300 kilometrů ode mě. Olomouc je asi víc než 300 kilometrů, co?

Přemek: Je to tak.

Eva: Na další otázku odpovídáš ty! 

Jak ten společný čas trávíte nejraději?

Přemek: Takhle v zimě asi spíš lenošíme.

Eva: Kdy jsme naposledy lenošili, lásko? Možná teď před chvilkou, když jsme kvůli fotce leželi na posteli.

Přemek: Dobře, tak stavíme lego, malujeme, pekli jsme.

Eva: Vždycky vymýšlíme nějaký edukativní výlet, například jsme byli s dětmi v zoo. My jsme nelenošili možná ani jednou. Vůbec nevím, co to bylo za odpověď. (smích) Teď jsme byli tři dny na horách. 

Potkali jste se v době, kdy bylo vše zavřené, spousta omezení. Ovlivnilo vás to nějak? 

Eva: Ano, kdybychom mohli, tak víc cestujeme. Ale snažíme se vždycky něco tvořit a zrovna Přemek je nejaktivnější člověk, kterého znám. Ten nedokáže jen tak ležet. 

Přemek: A draky jsme pouštěli. To bylo skvělý. 

Eva: Díky Přemkovi jsme s mým synem Nathánkem poprvé v životě pouštěli společně draka. Vystoupal hrozně vysoko. 

Oba máte děti z předchozího vztahu, takže jste od začátku nebyli jen dva, ale rovnou čtyři. Jak probíhalo seznámení? 

Přemek: Od začátku jsme si byli vědomi toho, že nejsme nepopsaný papír, a bereme se s dětmi jako kompletní balíček. Myslím si, že to funguje velice dobře. Já si rozumím s Nathánkem, Evička se Stellinkou a funguje to i mezi dětmi navzájem. Je to takové přirozené a milé. 

Eva: To jejich první setkání bylo moc krásné. Oba si přinesli dárečky, Nathánek koupil Stellince lego, Stellinka Nathánkovi dinosaura, stavěli bunkr, byli jsme v zoo, bylo to fakt moc hezký. Za Nathánka můžu říct, že Stellinku má jako svoji bohyni, ke které velmi vzhlíží a dělá s ní všechny kraviny, které Stellinka vymyslí. Až se toho někdy děsím. Jsou spolu zlatí. 

Shodnete se ve výchově? Nebo máte nějaké věci nastaveny každý jinak? 

Eva: Určitě máme na některé věci jiný názor a myslím si, že je to dobře. Nejsou to vyloženě velké rozdíly. Dokážeme spolu diskutovat a komunikujeme, takže když se jednomu nelíbí, co dělá ten druhý, tak se snažíme nemlčet a říct to. 

V poslední době se hodně řeší i sdílení fotek dětí na sociálních sítích. Jak se k tomu stavíte vy? 

Eva: Určitě bych nechtěla stavět svůj Instagram na dítěti. Zároveň ho ale beru jako blog o svém životě, není to profil zpěvačky a herečky, ale holky z Hlučína. Odmalička jsem si psala blogy a diáře a Instagram jsem měla ještě dřív, než o mně tady vůbec někdo věděl. Takže to, co jsem sdílela dřív, sdílím i teď. Mám spoustu fotek se synem, a tak je chci sdílet, protože jsou prostě pěkné, a zároveň tam ostatním maminkám ráda doporučuji různé hry, hračky a aktivity pro děti. 

Přemek: Já mám Instagram spíš pracovní, dávám tam věci jednou za čas a občas i společnou fotku s dětmi. Stellču jsem tam teď dlouho nedal. Nefunguje to u nás tak, že bychom si řekli, hele, naše děti na Instáči už moc netáhnou, měli bychom si udělat další. (smích)

Eva: Ježišikriste. (smích)

Dokázali byste popsat, v čem jste si podobní, a v čem se naopak lišíte? 

Přemek: No tak oba dva si třeba ráno čistíme zuby. I večer. Ne, teď vážně. Myslím si, že jsme oba hodně cílevědomí, když se do něčeho zakousneme, tak po tom jdeme jako po uzeným. Oba jsme pracovití. A v čem se odlišujeme?

Eva: Víc dám na pocity, jsem hrozně citlivá a jsem taky velký bordelář, nejen co se týče pořádku doma, ale hlavně psychicky. Jsem taková rozlítaná umělkyně a Přemek má rád všechny věci v pořádku, všechno srovnaný. To má asi z té kuchyně. Má rád, když mají věci systém, já jdu proti systému. To je velký rozdíl, který jsem zjistila nedávno, a teď se s tím učíme fungovat. Je to vlastně zábavný, učit se společně a hledat tu cestu. 

Jste tedy důkaz, že protiklady se opravdu přitahují.

Eva: To nám psali v horoskopu, že jsme znamení, která k sobě vůbec nejdou, ale když spolu budeme komunikovat, tak to bude nejhezčí vztah, který jsme v životě zažili. Taky máme stejný smysl pro humor, vkus na hudbu, filmy, máme společných spoustu věcí, nejen to, že máme rádi práci. 

Přemek: Ano, baví nás podobné věci. Rád se dívám na Evičku, jak zpívá, to mě totiž nakopává k tomu, sám zpívat.

To jste mi hezky nahrál na další otázku. Vy jste totiž nazpíval už dvě písničky. Chodil jste za Evou pro nějaké pěvecké rady? 

Přemek: Já v tom zpěvu nejsem tolik sebevědomý, vlastně se vždycky trochu stydím. Ale Eva mě velice podporuje a říká mi, že jsem hloupý, že se stydím, protože jí se můj hlas hrozně líbí. 

Eva: Já jsem, co se týče hudby, hodně kritická a neprojde u mě jen tak něco, ale když jsem slyšela novou Přemkovu písničku Please, tak jsem byla nadšená. Je skvěle napsaná a moje pochvala byla naprosto upřímná. Myslím si, že by měl zpívat víc. 

Letos vám Přemek předával bronzového Slavíka, takže příští rok ho budete předávat vy jemu? 

Eva: Jojo, a on mi bude předávat MasterChefa. (smích)

Když už jsme u toho, kdo u vás doma vaří?

Přemek: My doma vaříme hodně zřídka, snažíme se společný čas využít jinak. Teď jsme ale například společně kuchtili ze zbytků, vybrakovali jsme lednici a udělali jsme si takovou žranici. Otevřeli jsme si vínečko a měli jsme hezký večer. 

Eva: Já jsem jenom nakrájela česnek. Kdybych vařila já, trvalo by to čtyři hodiny, když vaří Přemeček, tak to trvá patnáct minut, takže proč bych to dělala