Navštivte s námi zkrocenou divočinu uprostřed prastaré zahrady

Vítejte v zahradě panství Brantwood! Zahrada možná není to správné slovo. Tradiční květinové záhony tady nenajdete. Je to spíš kultivovaný kousek divočiny, ostře zaříznutý do svahu zbrázděné cumbrijské krajiny na severozápadě Anglie. Podobou se příliš neoddálil od původního pralesa. Konec světa, pomyslíte si, když se ponoříte do ticha přerušovaného meluzínou v korunách cesmín, bříz, smrků a habrů usrkávajících vláhu z lesních tůní, které jsou kolébkami vzácných mloků. Jen historický dům s narůžovělou omítkou a dlážděnými vyhlídkami, obklíčený z jedné strany vysokými stromy a z druhé terasami vřesu a křoví všeho druhu od šeříku po růže a pěnišníky, upomíná na člověčí rukopis. Od domu s okny orientovanými k jezeru, za nímž se rýsuje klikatá křivka hor, utíkají do všech stran pěšiny zúžené na pouhé zaječí stezky. Vystlané jsou vlhkým hedvábným mechem a září okolo nich sněženky. Procházet se po nich a vdechovat přitom syrový vzduch, který sem vane od vody, to je prostě rozkoš.

Krásná v každém ročním období

Áróny, čechravy se zrzavými plodenstvími i jiné stínomilné rostliny se tu bezstarostně rozrůstají a mezi nimi meandrují pěšiny, aby se všecko nespletlo v chaos. Prožitek je tím hlubší, když si uvědomíte, že kráčíte ve šlépějích slovutného anglického spisovatele, výtvarného kritika a filantropa Johna Ruskina. Významná osobnost viktoriánské éry zde strávila dvacet osm let svého života. Podle spolku, který dnes o sídlo pečuje, nebyl Brantwood pro Ruskina ani tak místem oddechu, jako spíš učebnicí přírody. I díky němu odtud nikdy nevyprchalo kouzlo přirozenosti. Žil zde od roku 1872 až do své smrti. Dnes tu sídlí muzeum zasvěcené jeho dílům, mezi něž patří i autorské básně a obrazy. Zdejší panenská příroda Ruskina fascinovala. Strmě svažité okolí domu je její umírněnou kopií. I kdyby na vás spadla všechna tíha světa, tady ji odfoukne první poryv syrového vzduchu vanoucího od ledovcového jezera Coniston Water, orámovaného grandiózním panoramatem hor. Kdo by nechtěl mít takový výhled?

TEXT A FOTO: ADÉLA MCLINTOCK