Rodinný dům navrhla v roce 1917 architektka Elizabeth Austin, jedna z nemnoha amerických žen, které se na začátku 20. století věnovaly architektuře.
Studio Mark English Architects proto nemohlo k rekonstrukci přistoupit jako k běžné modernizaci starší stavby.
Původní charakter domu bylo potřeba ochránit, zatímco jeho interiér měl začít odpovídat současnému rodinnému životu.
Protože je dům historicky chráněný, každá vnější změna podléhala zvláštnímu posouzení. Během rekonstrukce byly ozdobné prvky fasády postupně sejmuty, označeny a po dokončení stavebních prací vráceny zpět na správné místo.
Vnější plášť z cedrových šindelů tak dál připomíná původní sanfranciskou architekturu.
eplou kresbu dřeva zvýrazňují černé rámy, římsy a další detaily. Oblouková okna se objevují u vstupu i směrem do zeleného dvora a spolu s členitým objemem domu vytvářejí jeho nezaměnitelnou podobu.
Architekti se nesnažili, aby nová část napodobovala historické prvky za každou cenu. Místo toho zvolili jasný, ale citlivě vedený kontrast.
Původní dřevo, dekorativní prvky a menší okna doplňují uvnitř čistá bílá, sklo, černá ocel a jednoduché moderní povrchy.
Půdorys měl tvar písmene U a jeho centrální část byla původně rozdělená podlažím.
Architekti většinu stropní konstrukce ve druhém patře odstranili a otevřeli prostor směrem vzhůru.
Uprostřed domu tak vznikla jídelna vysoká přes dvě úrovně, kterou završuje velká prosklená střecha v černém kovovém rastru. Právě tato změna je pro celý projekt zásadní. Místo, které mohlo být kvůli hlubokému půdorysu tmavé, dnes funguje jako světelný střed domácnosti.
Dlouhý dřevěný stůl doplňují sytě červené židle. Jejich barva v jinak střídmém interiéru působí skoro jako výtvarný prvek. Jídelna díky nim nepřipomíná chladné atrium, ale místo, kolem kterého se přirozeně odehrává každodenní život.
V soukromé části domu se atmosféra mění. Ložnici završuje šikmý dřevěný strop, který prostor zatepluje a připomíná konstrukci původního domu. Jednoduchá postel, černé čelo a několik menších oken nechávají vyniknout kresbu dřeva nad hlavou.
Přes jídelní prostor vede v úrovni horního patra prosklená galerie. Zábradlí téměř nebrání výhledu a umožňuje vnímat výšku prostoru i z místností nahoře. Černá ocelová konstrukce pod prosklením přiznává, že jde o novou část domu, zároveň ale barevně navazuje na historická okna a vnější detaily.
Černobílá závěsná svítidla a nerezové spotřebiče do místnosti přidávají současnější vrstvu, aniž by narušily jednoduché materiálové řešení.
Dům díky tomu nepůsobí jako historická kulisa doplněná moderním nábytkem ani jako novostavba, které zůstala pouze stará fasáda.
Součástí rekonstrukce bylo rozšíření prvního a druhého podlaží a využití původně neobytného prostoru pod domem.
Architekti tak získali další obytnou plochu, aniž by bylo nutné historický dům navenek výrazně zvětšovat.
Fasáda připomíná historii domu.
