Stoletý dům otevřeli světlu. Jídelna dnes sahá přes dvě podlaží

Rodinný dům navrhla v roce 1917 architektka Elizabeth Austin, jedna z nemnoha amerických žen, které se na začátku 20. století věnovaly architektuře. Studio Mark English Architects proto nemohlo k rekonstrukci přistoupit jako k běžné modernizaci starší stavby. Původní charakter domu bylo potřeba ochránit, zatímco jeho interiér měl začít odpovídat současnému rodinnému životu.

Mohlo by se vám líbit

Únava a bolest hlavy nemusí být jen ze stresu. Možná za to může vaše bydlení

Fasáda vypadá původně, její obnova však byla velmi důkladná

Protože je dům historicky chráněný, každá vnější změna podléhala zvláštnímu posouzení. Během rekonstrukce byly ozdobné prvky fasády postupně sejmuty, označeny a po dokončení stavebních prací vráceny zpět na správné místo. Vnější plášť z cedrových šindelů tak dál připomíná původní sanfranciskou architekturu. Teplou kresbu dřeva zvýrazňují černé rámy, římsy a další detaily. Oblouková okna se objevují u vstupu i směrem do zeleného dvora a spolu s členitým objemem domu vytvářejí jeho nezaměnitelnou podobu. Architekti se nesnažili, aby nová část napodobovala historické prvky za každou cenu. Místo toho zvolili jasný, ale citlivě vedený kontrast. Původní dřevo, dekorativní prvky a menší okna doplňují uvnitř čistá bílá, sklo, černá ocel a jednoduché moderní povrchy.

Z uzavřeného středu se stalo nejsvětlejší místo domu

Půdorys měl tvar písmene U a jeho centrální část byla původně rozdělená podlažím. Architekti většinu stropní konstrukce ve druhém patře odstranili a otevřeli prostor směrem vzhůru. Uprostřed domu tak vznikla jídelna vysoká přes dvě úrovně, kterou završuje velká prosklená střecha v černém kovovém rastru. Právě tato změna je pro celý projekt zásadní. Místo, které mohlo být kvůli hlubokému půdorysu tmavé, dnes funguje jako světelný střed domácnosti. Slunce během dne dopadá na bílé stěny, zvýrazňuje původní dřevěná okna a kreslí přes podlahu i jídelní stůl výrazné geometrické stíny. Dlouhý dřevěný stůl doplňují sytě červené židle. Jejich barva v jinak střídmém interiéru působí skoro jako výtvarný prvek. Jídelna díky nim nepřipomíná chladné atrium, ale místo, kolem kterého se přirozeně odehrává každodenní život. Přes jídelní prostor vede v úrovni horního patra prosklená galerie. Zábradlí téměř nebrání výhledu a umožňuje vnímat výšku prostoru i z místností nahoře. Černá ocelová konstrukce pod prosklením přiznává, že jde o novou část domu, zároveň ale barevně navazuje na historická okna a vnější detaily.

Mohlo by se vám líbit

Myčka se sama nevyčistí. Tato místa potřebují pravidelnou péči a možná na ně zapomínáte

Staré a nové prvky vedle sebe fungují v souladu

Interiér nestojí na důsledném sjednocení všech období. Architekti nechali původní prvky vyniknout a nové zásahy navrhli tak, aby byly jednodušší. Vedle obloukových oken s dřevěnými rámy proto najdeme hladké bílé stěny, subtilní skleněné zábradlí a výrazné černé schodiště. Tmavá podlaha prochází hlavními obytnými částmi a vytváří protiváhu světlým stěnám i prosklené střeše. V obývacím pokoji ji doplňuje nízký nábytek, ratanová křesla a dlouhá lavice pod okny. Zařízení není okázalé a nechává hlavní roli světlu, výhledům do zeleně a samotné architektuře. Také kuchyň zůstává vizuálně klidná. Bílé skříňky u stěny téměř splývají s okolím, zatímco ostrůvek z teplého dřeva navazuje na rámy historických oken. Černobílá závěsná svítidla a nerezové spotřebiče do místnosti přidávají současnější vrstvu, aniž by narušily jednoduché materiálové řešení. Dům díky tomu nepůsobí jako historická kulisa doplněná moderním nábytkem ani jako novostavba, které zůstala pouze stará fasáda. Obě období jsou stále čitelná, ale spojuje je opakování dřeva, černých linií a střídmé barevnosti.

Nové metry vznikly i tam, kde dříve nebylo možné bydlet

Součástí rekonstrukce bylo rozšíření prvního a druhého podlaží a využití původně neobytného prostoru pod domem. Architekti tak získali další obytnou plochu, aniž by bylo nutné historický dům navenek výrazně zvětšovat. Nové uspořádání se přizpůsobilo otevřenějšímu způsobu života. Kuchyň, jídelna a obývací část spolu komunikují, ale nevytvářejí jednu nerozlišenou místnost. Každá zóna má vlastní atmosféru, kterou určují rozdílné výšky, světlo i vybavení. Jídelna je společenským a vizuálním středem, kuchyň působí praktičtěji a klidnější obývací část se obrací k zahradě. Velké prosklení na konci hlavní osy přivádí dovnitř další denní světlo a prodlužuje pohled až do zeleně za domem.

Dřevo se vrací také do ložnice a koupelny

V soukromé části domu se atmosféra mění. Ložnici završuje šikmý dřevěný strop, který prostor zatepluje a připomíná konstrukci původního domu. Jednoduchá postel, černé čelo a několik menších oken nechávají vyniknout kresbu dřeva nad hlavou. Na ložnici navazuje světlá koupelna, do níž přichází denní světlo střešním prosklením. Bílá zde převažuje na stěnách i ve sprchové části, zatímco dřevěná skříňka pod umyvadlem a dřevěný strop navazují na sousední místnost. Sprcha je oddělená pouze čirým sklem, takže koupelna zůstává opticky otevřená. Menší historické okno s dřevěným rámem je zasazené do nové bílé stěny a připomíná, že i tato velmi současná místnost stále patří ke stavbě staré více než sto let.

Zdroj: autorský článek, Mark English Architects (Mark English, Greg Corbett)

Galerie: Stoletý dům otevřeli světlu. Jídelna dnes sahá přes dvě podlaží

17 fotek 18 fotek