Lucie Šafářová opustila kancelář kvůli štětci a barvám: Jak může vůně starého nábytku změnit život?

Odchod z korporátu do nejistého světa řemesla rozhodně nebyl jednoduchý krok. Lucie však měla jasno, po letech v kanceláři a později na mateřské dovolené věděla, že není čas ztrácet čas. Upcyklace starého nábytku jí byla blízka už jako koníček, ale až životní změna z ní udělala její profesi. „Cítila jsem, že potřebuji dělat něco smysluplného. Něco, co přináší radost nejen mě, ale i dalším lidem, a proto mě to naplňuje,“ vysvětluje důvod, proč se naplno chtěla začít věnovat svému dosavadnímu koníčku. A jak sama říká, když se děti musí zmáčknou v autě, aby se jí do něj vešla další komoda, ví, že to je její cesta.

Od pochybností k vlastní značce

Lucie vzpomíná, že začátky nebyly jednoduché. „Řešila jsem finance a občas se dostavila skepse – jestli to vůbec má smysl, jestli to nejsou jen staré krámy, jestli se tím uživím…" vrací se do minulosti dnes již s úsměvem. „I když je někdy těžké skloubit řemeslo s péčí o děti a dalšími povinnostmi, tak vím, že tahle práce je moje terapie. Útěk do mého světa," Každá další přetvořená komoda, každý zákazník, který si domů odnesl „její“ kus nábytku, bylo malým potvrzením, že to jde. Zlom přišel v okamžiku, kdy se do tvoření pustila naplno. Postupně se začala specializovat nejen na komody a skříně, ale i na čalounění retro křesílek. V každém kousku vidí příležitost ke hře s barvami, látkami i texturami. A výsledkem jsou solitéry s duší vracející do interiérů svůj příběh. „Vždy mě fascinovalo, jak může látka a struktura proměnit 60 let staré omšelé křesílko v něco nečekaného. Čalounění je pro mě další způsob, jak spojit umění s praktičností. Momentálně se snažím zdokonalit v technikách čalounění s cílem propojit kvalitní řemeslné zpracování s odvážnými barevnými kombinacemi. Každý kus je pak originál, který bude zaručeně osobitým doplňkem.“

Inspirace bez pravidel, ale s intuicí

Lucie se neřídí trendy ani algoritmy. Většina jejích zakázek přišla přirozeně. Nejdříve od známých, později od sledujících na sociálních sítích. A právě online prostor jí přináší největší ohlasy na zdánlivě banální činnosti. „Kamarádky mě donutily založit účet na sociálních sítích, které jsem do té doby úspěšně bojkotovala. A ono se to začalo nabalovat. Vlastně asi samospádem, rozkřiklo se, co dělám. Nemám nijak přesně promyšlenou marketingovou strategii – spíš se řídím intuicí." Inspiraci čerpá z pocitu, nálady, nesleduje trendy, ale své aktuální nápady. Výsledky pak připomínají umělecká díla, ale hlavně jsou vždy své. „Občas se pak ukáže, že výsledek připomíná Pollockův obraz nebo něco ve stylu Warhola. Asi mě umělci podvědomě ovlivňují,“ vysvětluje Lucie a dodává, že největší zájem je o obyčejné věci. „Třeba když na sítích ukazuji lepení dekupáže nebo nanášení transferu. Něco, co beru jako rutinu, je pro ostatní fascinující. Naopak když od něčeho čekám velký zájem, tak se nic neděje. Je to pořád překvapující."

Nábytek, který si zaslouží druhou šanci

Na začátku se Lucie musela hlavně naučit, co ještě má cenu zachraňovat a co už je jen „šunt na vyhození“. Dnes už se vyzná a ví, který kus má duši a jaký se jen tváří, že ji má. „Lidé prodávají opravdu spoustu nábytku třeba z pozůstalostí nebo co najdou na půdě a podobně – a spousta je už v dezolátním stavu. Na začátku jsem párkrát naletěla a pořídila naprosté šunty a ztratila jsem čas snahou je dát do kupy. Teď už vím, že některé kusy se prostě nedají zachránit, a jak to včas poznat." Důležité je vědět, kdy odmítnout. Rutinní přečalounění deseti stejných židlí ji nebaví. Potřebuje prostor pro vlastní nápady, barvy i trochu humoru. Jako bonus vnímá udržitelnost. I když někteří berou upcyklaci jen jako módní záležitost, Lucie ji vnímá jako způsob, jak zachránit krásné věci před zánikem. "Občas mi někdo napíše, že chce něco po babičce předělat, a já ráda poradím. Třeba ať s vařenkou raději nejezdí do louhárny, protože by se jí mohla celá rozpadnout. Lepší je ji poctivě obrousit," říká. Za každým kusem nábytku z její díly stojí jiný příběh. „Kdysi jsem vytahovala židle z kontejneru, blokovala dopravu při nakládání nábytku a už jsem se i pohádala s paní, protože já prostě ten kousek od Jiroutka viděla první,“ směje se. Právě tyto momenty dobrodružství, zábavy i chaosu tvoří esenci toho, proč to všechno dělá.

Zdroj informací: lucie.safarova.design