Huť František na Sázavě znovu ožívá. Místo, kde se tavilo sklo, dnes spojuje lidi a otevírá dveře veřejnosti

Historie sázavského sklářství se začala psát už v první polovině 19. století a rychle přesáhla hranice regionu. Výroba laboratorního a tepelně odolného skla přinesla místním podnikům uznání i na mezinárodní scéně. Na tuto tradici navázala Huť František, založená v roce 1882 Josefem Kavalírem. Areál vznikl jako součást sklářské osady a po dlouhá desetiletí představoval přirozené centrum práce i života. Výrobky ze Sázavy se dostávaly do laboratoří i domácností po celé Evropě a místní řemeslo si vybudovalo silnou reputaci a získaly uznání například na Světové výstavě v Paříži v roce 1855.

Konec výroby a hledání nové cesty

Po poslední tavbě v roce 2003 zůstala huť bez svého původního využití. Budovy postupně chátraly a hrozilo, že zmizí podobně jako řada dalších industriálních staveb. Změnu a novou naději přinesla až iniciativa, a založení Nadace Josefa Viewegha Sklářská Huť František v roce 2006, která vedla k postupnému odkupu a rekonstrukci. Architekt Zdeněk Žilka se obnovy ujal a navrhl ji tak, že respektovala původní strukturu i materiály. Výsledkem není přestavba, která by historii překryla, ale návrat k tomu, co mělo smysl. Dveře se znovu otevřely veřejnosti v roce 2014, symbolicky 130 let od prvního zapálení sklářské pece. Od té doby se prostor proměňuje dál. „Naše nová vize počítá s tím, že se Huť František stane kulturní a společenskou křižovatkou středních Čech. Nejde přitom o návrat k průmyslové výrobě, ale o návrat k hodnotám spojeným se setkáváním, sdílením nápadů a dialogem mezi minulostí a současností. Historický industriální areál nově nabídne zázemí pro kulturní večery, komorní koncerty, slavnostní události, odborné konference i firemní setkání. Ambicí projektu je vytvořit prostor, kde se budou potkávat podnikatelé, umělci, odborná veřejnost i místní komunita,“ říká Jan Hrnčiřík, který se svou manželkou Janou zajišťuje novou etapu fungování Hutě František. 

Kde se potkává minulost se současností

Dnešní podoba huti nevznikla jako muzeum ani jako stylizovaná atrakce. Ambicí je vytvořit živý prostor, který přirozeně navazuje na svou historii. Areál tvoří několik navzájem propojených částí. Dominantou zůstává hlavní hala bývalé sklárny, kde se dnes odehrávají větší akce. Vedle ní vznikají menší místnosti vhodné pro komornější program nebo klidnější setkání. Některé nabízejí výhled do hlavního prostoru, jiné naopak poskytují soukromí. Celek působí promyšleně, ale není strnulý. Jednotlivé části se dají využívat samostatně i společně. Velkou roli hraje práce se světlem. Prosklené prvky a otevřenější dispozice pomáhají interiér prosvětlit, aniž by narušily jeho charakter. Vedle původních materiálů se objevují nové povrchy, které prostor doplňují. Některé části působí téměř galerijně, jiné si zachovávají syrovější, klubovou atmosféru. „Součástí areálu jsou také prostory určené pro neformální setkávání, networking či odpočinek mezi jednotlivými programy. Tyto zóny fungují jako přirozené spojnice mezi hlavními sály a salonky a pomáhají vytvářet atmosféru živého společenského místa,“ doplňuje Martin Venglář z Nomce.

Místo, kam se jezdí zpomalit.

Huť František má ještě jednu výhodu – svou polohu. Sázava leží mimo hlavní ruch velkoměsta, ale z Prahy je dobře dostupná. Právě tato kombinace dělá z huti ideální místo pro akce, které vyžadují soustředění i inspirativní prostředí. Návštěvníci sem nejezdí jen za programem, ale i za atmosférou, která se vymyká běžnému městskému rytmu. Huť František tak ukazuje, že i industriální památka může fungovat v současném životě přirozeně a bez zbytečných kompromisů. Stačí citlivý přístup, respekt k místu a jasná vize, která propojí minulost s tím, co přichází.

Zdroj: autorský článek, hutfrantisek.cz, kudyznudy.cz, wikipedia.org